Sedmý kontinent

Pro mnohé depresivní, pro mě vrcholně popuzující pohled na stereotypní opakování běžných denních činností, ke kterým nás nepřímo nutí styl doby, se záměrem vyhnout se co nejvíc lidskému kontaktu (vzhledem k nesympatickým hercům-nehercům pro mě velké plus), aby si divák nebyl schopen vytvořit jakýkoliv vztah, což je každopádně způsob novátorský, nicméně pro psychologické drama vykalkulovaný a umělý. K samotné zápletce - její společenský význam není v systému, ač ho Haneke zřejmě viní, ale v lidech, všichni máme na výběr, možná by Annu s Georgem udělala šťastnými tuzemská sociální podpora s minimem na osobu, která by jim rozhodně zostřila vnímání a připravila napínavé zážitky, ale jejich hlavní problém spočíval v naprosté neschopnosti prožívání radosti, za což by nebylo od věci spakovat do Austrálie i ty, kteří jim tuto emocionální reakci nedokázali předat a výsledkem byli lidé natolik prázdní a bezcenní, že by mně nestáli ani za nákupní cenu filmového materiálu, zvlášť poté, co ze své cestovní horečky nevyjmuli malou Evi. Mám rozporuplné pocity - umělecká stránka mě neoslnila a memento má neadresný vykřičník, takže "jen" zneklidněná mysl, a ta má cenu 60%. (19.04.2013)

Depresivní rodinný stereotyp s degradovanými a deformovanými hodnotami v moderní společnosti a následná bezmoc, přesně jako je v některých případech úděl lidského bytí, kde se lítost střídá s pocitem zhnusení. Siebente Kontinent, první kousek od Michaela Hanekeho, který se dá ještě sehnat klasickou cestou se stal odrazovým můstkem s touto tématikou v jeho kariéře. Jeho přesné vedení kamery s citem pro obraz můžeme vidět již zde. (15.08.2010)

Vždycky když se dívám na nějaký film, prvořadým kritériem hodnocení je, jestli vidím, že tvůrce ví, co dělá, nebo to náhodně střílí, jak mu to přijde dobrý. U Hanekeho o důkladném promyšlení výstavby snímku nepřemýšlím, to tam prostě je. Další otázka ale je, jestli s jeho stylovými volbami (a s mravními východisky) souhlasíme. A tady už mám problém. Scény ničení domu jsou prostě strašlivě zdlouhavé. Dá se sice uvažovat nad tím, že tím režisér zprostředkovává divákovi informaci, kolik času zabere zničit všechen balast věcí, kterými se obklopujeme - z čehož se pak stává důkazní materiál pro kritiku konzumu. Já ale úplně nevěřím, že divák potřebuje sledovat deset minut záběrů na stříhání triček, aby tohle všechno došlo. Střih funguje už od počátků kinematografie jako prostředek narativní zkratky, která je všeobecně sdělná. Ve výsledku: Sedmý kontinent stojí a padá na úderné pointě, což z něj dělá film na jedno použití. Přesto sílu a vypovídací hodnotu nepostrádá, jen už si ho nepustím znovu. (14.08.2019)

Tušil jsem, o čem a jaké to bude.. a bylo to sice trochu jinak, ale vlastně zcela nepřekvapivé (což je dost tím, že skoro každá scéna byla pak v následujících dvaceti letech několikrát vykradena, především ve studentských filmech ze všech koutů Evropy). Tenkrát to ale musela být zásadní událost, zjevení, zvlášť v Rakousku, a Ulrich Seidl je tomuto filmu asi hodně dlužen, podobně jako Haneke pravděpodobně Bressonově Penězům. (23.06.2013)

Temnota která vyráží dech a nedá spát. Haneke s mistrovskou úsečností zobrazuje lidskou hloubku, krvácející všednost, která z větší části vzbuzuje u diváka nechápavý pocit (dcera ve škole "nevidím"), který se postupně v divákovi mysli rozkládá ("Austrálie") do úplného závěru, tam Haneke tvoří brutální obraz rozkladu a destrukce diváka (titulky). Michael Haneke je démon a král Evropy. (19.12.2014)