Sedmý kontinent

Precizní vertikální řez jednou zdánlivě nepochopitelnou tragédií. Haneke s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů všednosti, které z větší části vzbuzují u diváka nechápavý pocit banality a zároveň plíživou tíseň, která je předzvěstí třetí části. V ní Haneke provádí frontální útok obrazem i zvukem a z dosud nemotivované koláže tvoří překvapivý a brutální obraz rozkladu. Jeho chladný cynismus, profesorský odstup a racionální argumentace s cílem postihnout zdánlivě nevysvětlitelné vykazují prvky vytříbeného sadismu, s jakým tvůrce diváka trýzní náznaky a nejistotou. Dosud nejasně tušená tíseň dochází sžíravého vyvrcholení, v němž se odráží nesmírná tvůrčí kázeň, s jakou si Haneke celý klimax připravoval. Sedmý kontinent je temná, cynická a mizantropická studie zoufalství, které vyplývá z naprostého blahobytu a spořádanosti. Debut Michaela Hanekeho vykazuje všechny znaky promyšlené a dokonale naplněné metody, která z reality odkrajuje tučné nánosy klišé, odsekává fasádu idyličnosti a nechává krvácet iracionální podstatu lidské existence i pandemickou prázdnotu "blažené" moderní společnosti. (03.02.2010)

Alegória na (ne)obyčajný životný stereotyp. Zatiaľ, čo prvá polovica je práve ten typ zcela obyčajného ťahania deja s pár psychologickými otázkami s realitou každého dňa. Rok po roku to stúpa na grandióznej atmosfére s pocitom, že tu niečo nie je v poriadku. Vždy je to viac a viacej depresívne a svojím sposobom bizardné. Postavy uveriteľné, realistické správanie, Hanekeho výber obyčajných nehercov, len pridáva na autenticite. Záverečná 15 minútovka je už len prechádzka peklom. Záverečný podtitulok mi zasadil fakt obrovský odtlačok do mozgu. Nihilizmus v tej najtvrdšej podobe. (23.08.2014)

Tušil jsem, o čem a jaké to bude.. a bylo to sice trochu jinak, ale vlastně zcela nepřekvapivé (což je dost tím, že skoro každá scéna byla pak v následujících dvaceti letech několikrát vykradena, především ve studentských filmech ze všech koutů Evropy). Tenkrát to ale musela být zásadní událost, zjevení, zvlášť v Rakousku, a Ulrich Seidl je tomuto filmu asi hodně dlužen, podobně jako Haneke pravděpodobně Bressonově Penězům. (23.06.2013)

Brutální deprese, prázdnota. Nevím, jak jinak tenhle film charakterizovat, protože takhle chladně s odstupem a přitom sugestivně a mrazivě natočený snímek jsem už dlouho neviděl (naposledy u toho byl asi zase pan Haneke). To, jak se dlouhou dobu zdánlivě nic neděje a člověk skrze předměty zjišťuje, že se na plátně může odehrávat klidně i jeho život, je dokonalá příprava na chladnokrevnou katarzi, ke které tetno vír stereotypu směřuje. Závěrečná půlhodina je jedním z mých nejsilnějších a zároveň asi i nejdepresivnějších filmových zážitků vůbec. Člověk jen nevěřícně kroutí hlavou a přitom mu bylo vše vysvětleno a dá se říct, že nalézá i pochopení... (29.06.2011)

Haneke je chladny a vzdycky si drzi vyrazny odstup...neklade otazky, nedava odpovedi, jen mrazive a s drtivou lakonicnosti konstatuje... stredostavovska rodina dostava opet zabrat, aneb do te doby pro me tezko sledovatelny Haneke na me poprve zapusobil na 100%...a díky tomuto filmu naopak zpětně chápu v čem tkví kouzlo některých jeho následujících děl... (18.11.2008)