Šingeki no kjodžin

OK. Můžu uznat, že výchozí premisa je relativně neokoukaná, že je celý ten svět docela hezky vymyšlený (od společenskopolitických struktur až po drobné technické vychytávky), že mě další a další směřování děje zajímá..... ALE.. Zároveň je to i neuvěřitelně rozmělněné nekonečným žvaněním, vysvětlováním a pseudofilosofováním. Každá postava si jakoukoliv sebezásadnější situaci musí ve vnitřním monologu stokrát rozebrat. Každá sebeméně zajímavá situace musí být divákovi (jako úplnému debilovi)vysvětlována. Vnitřní sebeanalitické emo-monology postav jsou na jedno brdo a velmi rychle začnou srát.. Režie nemá vůbec cit pro dynamiku a je schopná prdnout doprostřed akce (klidně doprostřed skoku) další pathetický, stokrát omletý monolog nejistého chlapce/dívky (to může fungovat v manga formátu, ale v anime to -v takové míře- nemá co dělat).. Někdy se i pětiminutová akce (nebo prostě jen scéna) roztáhne klidně i na díl a půl protože všechny přítomné postavy si musí vnitřně odříkat co se děje, co se dělo před chvílí, co z aktuální situace logicky vyplývá a jak si je nejistá (nasraná, odhodlaná, nebo vystrašená).. Díky tomu se děj, který by se všemi důležitými situacemi i poctivým vykreslením psychologie postav, zabral maximálně 15dílů, rozsračičkovává v divákově nekonečném utrpení celých 25 epizod a ve finále (jakkoliv otevřeném) by jeden skoro až slavnostně otevřel šampáňo, že je ten porod konečně u konce... Tady se jen potvrzuje, že když dva dělají totéž, není výsledek vždy stejně kvalitní. Děti a teenageři vržení do extrémní situace a nesoucí na svých bedrech tíhu a osud lidstva, nejsou pro japonce žádným novým fenoménem- naopak jde o až obsesivně se navracející motiv s kořeny hluboko v japonské společnosti. Tihle hrdinové mají v hlavě pochopitelně bordel, musí hledat motivaci a vnitřní sílu, musejí se srovnat sami se sebou.. zkrátka a dobře musejí se vnitřně vyžvanit. Ale, je žvanit a žvanit. Když diváka vnitřkem své hlavy provázejí postavy např.z NGE (a že ty toho vnitřně napřemýšlejí mnohem více) je to smysluplná cesta, u každé postavy jiná a hluboká. Postavy AoT spíše kloužou po povrchu a přes všechno to rozpitvávání k nim na konci série nemám o mnoho větší vztah než na začátku.... Ještě teda dám šanci OVAčkám (když už hraný film skončil totální katastrofou). Třeba to chytne drive a hloubku. (22.12.2015)

Veľmi pútavý postapokalyptický príbeh, no na môj vkus plynul až príliš rýchlo. Malo to šťavu, dynamiku, trochu aj zápletku, ale chýbala tomu omáčka, nejaký kabát, ktorý by dielu pridal na hodnote. Epizódy, ktoré som zatiaľ videl ako keby len zhŕňali udalosti, ktoré sa stali a mal by to byť iba prológ k hlavnému príbehu. Ak to tak skutočne je, tak to beriem. Ak nie, tak to beriem ako nedokončený a odfláknutý príbeh s kopou nezodpovedaných otázok. (18.06.2013)

Moje nová droga. Chytnul jsem se asi po prvních třech dílech a pak už s tím nešlo přestat. Nevím, kde začít. Je to nekonečná jízda napětí, emocí a dějových zvratů. Dobře zvolený formát, kdy jeden díl má cca 25 minut, takže – sotva to začne, tak už je konec a vy honem honem pouštíte další díl. Hrdinové jsou zajímaví a celkem rychle jsem si je oblíbil. Takřka neustálá akce a nevídá (pro mě) brutalita, děs a deprese. Něco takového jsem jednoduše nikde jinde ještě neviděl. Už jen ti titáni – patnáctimetroví nazí tvorové, kteří vypadají jak mentálně zaostalí muži středního věku, kteří pomalu kráčí nebo klátivě utíkají. Mají připitomělý úsměv od ucha k uchu a neřeknou ani slovo. Vypadají děsivě sami o sobě, ale ten nápad, že zabíjejí lidi tím, že je žerou (doslova) je za milion… Nejde to popsat, to se musí vidět… (27.01.2017)

Další překvapení, které mi nachystal anime žánr. Přes počáteční nechuť se opět rozjel nadupaný příběh s velmi originální zápletkou (tohle slovní spojení ani zdaleka nevystihuje realitu) a příjemně propracovaným světem. Jen je škoda divného chování postav a zbytečně natáhnutých přemýšlivých scén. To ale vyvažují epické souboje úplně jiného kalibru, než na které jsem byl kdy zvyklý a také ve většině případů všechno-jen-ne-hrdinské chování vojáků. Rovněž se mi zamlouvá určitá syrovost, se kterou Titáni likvidují lidi. Nejednou jsem zůstal sedět s pusou dokořán. Tleskám. (28.10.2015)

Attack on Titan po dekádě skončilo a navždy zůstane jedním z nejvýznamnějších počinů audiovizuální tvorby. Nejenže to je seriál, u kterého jsem pocítil fyzickou neschopnost zvednout se od obrazovky, ale hlavně je to seriál, který ze mě udělal anime fanouška a ukázal mi krásy japonské tvorby včetně mangy, protože jsem na konec čekat nevydržel. Právě manga zůstane anime poražena, protože Isayama musel spěchat, zatímco MAPPA nemusela (a díky tomu jsme se dočkali bizáru v podobě “Final Season Final Act Part 2”) a dodala ještě lepší finále díky rozšířeným dialogům. Když se takhle zpětně podívám na plakáty a zavzpomínám na všechny ty zvraty a hlavně ten žánrový i narativní zlom, který to přineslo, tak se vlastně nestačím divit, kam až jsme se dostali. Přiznám se, několik slz na konci ukáplo a já jsem vděčný, že jsem si tuhle jízdu mohl prožít a doufám, že mě ještě někdy něco chytne jako Shingeki no kyojin. (06.11.2023)