Šingeki no kjodžin

Zasloužený fenomén, který svého času rozbořil lehce stojaté vody a zamířil si to do všech koutů světa. Nevídané tempo, šokující zvraty a láska k ústřední trojici Eren-Mikasa-Armin, stejně jako k parádním postavám vedlejším (Levi, Sasha a postupem času další a další) měly za následek, že než jsem se nadál, namířili si to Titáni mezi moje nejoblíbenější anime světy vůbec. Takhle dravý střih, soundtrack i efekty se zkrátka jen tak nevidí a i s přibývajícími epizodami a sezónami (jakkoli je čekání na ně mnohdy vražedně dlouhé) se nestačím divit, jak odvážně racionální odpovědi jsou řečeny na ty nejtroufalejší dějové otázky. Od jisté chvíle tkvělo největší kouzlo v otazníku největším, tedy otázce "Jak jen tohle může skončit?" A odpovědi předčily veškerá očekávání a rozehrály nejednu etickou hru idejí a strachu. Nejraději bych se pídil po každé stopě ještě pěkných pár let a tuze mě mrzí, že to není možné a že konec vážně přijít musel. (18.12.2013)

Nevídaná bomba, která mě oslnila rychleji, než se po zablesknutí stačí zhmotnit hrozivý obr. Stačilo jen nastřelit pár charakterových vlastností pro Erena, Mikasu i Armina, šikovně jim přihrát do cesty vedlejší postavy (nerozhodný Jean, potrefená Sasha "potato girl" Blouse) a než se poprvé objevily závěrečné titulky, měla mě napínavá akční sága v hrsti. Nedokážu si ani vybavit, kdy naposledy mě animovaný seriál dokázal sežrat takhle rychle, kdy i já - jako osoba, která si oblíbené příběhy alespoň trochu šetří a neplýtvá jimi - nevím, kdy si dát pauzu a nejraději bych v přehrávači nechal běžet celý Attack. Tempo několika prvních story arců (zhruba do konce bitvy o Trost) je regulérně to nejsvižnější, co jsem kdy v anime viděl. V tu chvíli bylo nutné zpomalit, pohrát si občas se vzpomínkami, pečlivě nechávat děj běžet delší dobu na několika frontách a všechno zakončit soubojem, který bere dech snad v každém úderu. Po tolika zdrcujících momentech, kdy si divák zas a znovu uvědomí, že za hradbami tří zdí mohou kdykoli zemřít jakékoli charaktery v libovolném množství, jsem si nic nepřál víc než jen malé, optimistické vítězství. Po první sérii se mi tak v noci pravidelně zdávalo o létání nad střechami, o sekání do obřích krků, o výjezdech bok po boku desátníka Leviho - a v neposlední řadě o tom, že se pokračování dočkám co nejdříve. Sie sind das Essen und wir sind die Jäger! (02.09.2019)

I kdyby se jen zůstalo stát na jednom místě, prázdně se tlachalo a občas se libovolná jednotka střetla s libovolným titánem, měli by tvůrci úspěch zaručen. Ti ale nevsadili ani na bezhlavou akci, ani na natahování zápletky a místo toho veškerá očekávání staví na hlavu. Nechávají do děje vstoupit nové postavy, bez okolků kolem nich staví základy pro očividně velkolepé budoucí příběhy a právě ve chvíli, kdy už je toho dialogového napětí příliš, přijde scéna souboje, která vyrazí všem dech a opět tak dokáže, že tenhle Útok má na svou konkurenci pěkných pár pater náskok. V kombinaci s velmi střídmým kořením v podobě alespoň drobných mytologických novinek je z druhé série událost, na kterou se vyplatilo ony čtyři roky čekat. (09.08.2017)

Neuvěřitelně vyvážená sezóna, kdy na každý dialog a intriku v první polovině připadá o rok později fascinující válečný výjev a na každé prohloubení vztahů uvnitř zdí pak odpověď na otázky, na které jsme netušili, že potřebujeme znát odpověď. Vzhledem k tomu, jak zásadním způsobem se celý koncept v tuto chvíli mění, dokonale rozumím, proč jsme na informace ze sklepa museli čekat tak mučivě dlouho. (02.09.2019)

Kolosální. To, co po oznámení vypadalo jako kratší vymodlené zakončení milovaného fandomu, bylo nakonec odvysíláno ve čtyřech obdobích, která pokryly téměř tři (!) roky. A tenhle dar mi splnil všechno, co jsem si od posledního příběhu přál. A o čem při vší rozmáchlosti vypráví? Tak trochu o tom, že zlo vždy plodí další zlo, ale dobro ne vždy plodí další dobro. O klukovi, který chtěl vyhladit všechny titány, ale nakonec vše dopadlo trochu jinak. O jeho přátelích, kteří za ním chtěli jít v dobrém i zlém, ale cesty se časem nějak pomotaly. A o spoustě statečných i zbabělých bojovníků, z nichž někteří hrdinně padli a někteří se postavili nemožným volbám. Ostatně jako celé lidstvo a já doteď žasnu nad tím, že právě tady, ve zdánlivě jednostranném dobrodružném a patřičně ukřičeném šónenu, se o několik sezón později objevují dilemata, na která neexistuje správná odpověď a nad kterými by si nejeden sociolog mohl hlavu ulámat. Bez legrace, děj vzal někdy ke konci třetí sezóny takový spád, že jsem nic takového v animovaném žánru neviděl a v tom hraném by rozpočet nikdy nedovolil takto obrovské měřítko. Brouků mám z ostrova Paradis v hlavě nepočítaně a jediný důvod, proč si to Shingeki v mém žebříčku anime nenamířilo po poslední epizodě na místo nejvyšší, je ten, že je mi z něj smutno a nedobře. Vnímám ho totiž jako nesmrtelné (a díky závěrečným minutám i přes současné nadšené hodnocení jako nedoceněné a nadčasové) dílo, které ale nejspíš už nikdy neuvidím znovu, právě pro onu depresi a neutěšenost. Některé chyby zkrátka člověk (lépe řečeno Člověk) musí udělat. Nebo zopakovat. Moc bych si přál, aby tenhle seriál viděl každý, kdo ještě žádné anime nikdy neviděl. (13.09.2024)