Žlutá ponorka

Když se řekne psychedelie, hned vedle kaleidoskopických obrazců se mi vybaví beatlesácký animák Yellow submarine. Slavná čtyřka vyráží v kreslené podobě do podmořského království, které čelí útoku modrých hnusáků. Fascinující je například proplouvání mořem času, při kterém hraje nezapomenutelná When I'm Sixty-four. (08.12.2007)

Beatlesáci jsou u mě (nejen u mě, jasně) prostě lety prověřená kvalita, spolu s Die Happy jediná kapelka, která se mi ani za víc jak deset let pravidelnýho poslechu neoposlouchala. S jejich filmy je to ale horší, nedám sáhnout na Perný den, to je u mě eňo ňuno majsterštyk. Help je zase mega blbost o ničem, jejíž dokoukání mě stálo hodně úsilí. A Submarine? Tak ta si to proplula někde mezi, její poslech mi působil mírné chvění v podbřišku, dokoukání mi nečinilo výraznější problémy, ale sledování mě nijak nefascinovalo a nepřilákalo k opětovnému někdy vidění. Trošku mi připadalo, že sleduju obeatlesákovánou zhoubičkovanější verzi Katamari Damacy s legendární čtyřkou v čele (jen ten gamepad nikde). 40% (01.12.2014)

Muzikály a hudební filmy mám moc ráda, ale tohle mě vyloženě zklamalo. Na jednu stranu hezká hudba, Beatles se neomrzí ani po těch letech. Na druhou stranu mi chyběla nějaká scéna co by mě chytla za srdce nebo se mi nějakým způsobem vryla do paměti. Za mě byly nejhezčí Eleanor Rigby a Love Is All You Need. (14.08.2020)

Pro mě nejlepší z Beatlesovských filmů. Pravda je, že ve všech jde především o písničky, ale příběh Žluté ponorky, který si na nic nehraje, je příjemně infantilní a prostý. Z celého filmu tak plného barev vyzařuje dobrá nálada a atmosféra 60. let. Já osobně mám z celého filmu nejraději píseň Nowhere man a k ní tak nádhernou scénu, při které vám připadá, že každou chvíli musíte minout jehlu gramofonu, protože máte pocit, jako byste se točili na desce s touto skladbou. A ruku na srdce, koho nechá chladným, když se Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Řízňáka pustí do hraní stejnojmenné písně? (06.11.2008)

"Once upon a time... or maybe twice." To je jim tak podobný, pacholkům. Vcelku zajímavé je, že kreslení Brouci se sami nemluví, jejich účinkování se omezuje na krátký vstup na konci. Škoda. "I've got a hole in my pocket." Některé části jsou velmi vydařené, například hned úvodní Eleanor Rigby. Celkem řečeno, George Dunning byl nejspíš solidně padlý na hlavu, v tom nejpozitivnějším slova smyslu. -"Bless you." -"Should I sneeze?" (02.03.2011)