Žlutá ponorka

Nejbeatlovštější ze všech filmů Beatles. Je to krásná hříčka obsahující to nejlepší ze šedesátých let, popartový a psychedelický výraz, báječnou hravost a skvělé písničky. Příběh samotný asi hodnotit nelze, ale po shlédnutí filmu nejspíš zjistíte, že za sebou máte velmi příjemně strávených devadesát minut života, kterých nikdy nebudete litovat. (03.03.2022)

Nejlepší film Beatles. Ještě ujetější, než Help, ještě vtipnější, než A hard days night. Sice jenom animovaný, praví Beatles se objeví až na konci, ale to nevadí. Jsou tu jejich nejlepší songy z let 1965 - 1968 (Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band, Lucy In The Sky With Diamonds, Nowhere Man, Eleanor Rigby, All you need is love, When I'm Sixty-Four, Hey Bulldog, samozřejmě titulní Yellow Submarine). Děj je sice pitomej, spíš jsou to epizodky (Moře příšer a Moře děr vedou), ale vůbec to nevadí. Stejně si člověk pana Nikoho a Modrý Hnusáky oblíbí. Jak je u filmů Beatles zvykem, nejvýraznější roli tu má Ringo a nejvíc vzadu je George. A kreslenej Paul je větší sympaťák, než ten pravej. (13.12.2010)

Vyjadřovat se k ději nemá absolutně žádný smysl (stejně jako u většiny filmů s Beatles), nosným pilířem této animované pohádky je samozřejmě skvělá hudba, většina písní ale pocházela ze starších alb, takže film jako takový nepřinesl moc nových hitů (snad kromě Only a northern song, It's all too much a Hey Bulldog), za zmínku ale také stojí výborné instrumentální melodie George Martina. Žlutá ponorka v každém případě stojí za shlédnutí, především ale pro fanoušky Brouků. (20.03.2006)

Jedna z nejzajimavejsich scen je ta hned zezacatku, kdy modra monstra utoci na Peperlandii a kapelnik se uklidnuje tim, ze na jeho kvarteto by prece tihle zrudy nezautocili. Jde o narazku na Mnichov, anebo spis o vseobecnou myslenku, ktera stoji na zacatku kazde valky? Kazdopadne Yellow Submarine se pohybuje nekde na hranici hraveho surealismu a pop-kultury sedesatych let. Vysledkem je hrava animace a zejmena skvela muzika Beatles, ktera oslovuje i dnesni generaci. (18.09.2011)

Sice mě po zhlídnutí Žluté ponorky zamrzelo, že už dávno nehulím, ale snad se dá říct, že jsem si tuhle sjetou projížďku užil, jak se patří. Rozhodně bych to ale žádným dětem aspoň do třinácti let nepouštěl, pokud bych nechtěl čelit hromadě pošahaných otázek. Spousta zapamatováníhodných kombinací barev a motivů. Legendární broučí hudba, legendární deska. Výjevy jako kdyby si Adolf Born dal pár absinthů s Hieronymem Boschem. Ostatně, docela mi to připomínalo Macha a Šebestovou. Ale hodně na drogách. Hodně. Nothing is real. (24.11.2014)