One Direction 3D: This Is Us

Abych pravdu řekl, od dokumentu jsem měl celkem velká očekávání. Vzhledem k místnímu hodnocení to může znít nanejvýš překvapivě, ale jelikož na dokument koukám v době, kdy každý z těch kluků (více či méně) úspěšně buduje svoji hudební kariéru (musím vypíchnout zejména Harryho) a myslím si, že už teď světu dokázali, že se nejednalo POUZE o skupinu náctiletých hezounků, kteří ani neumí zpívat (jako tomu bylo u Luneticů), a že z nich vyrostli opravdoví hudebníci...(desetiminutová pauza na čtení si po sobě tohohle hnusného souvětí)...zkrátka a dobře bral jsem tenhle snímek jako velkou možnost jakési satisfakce a vytření zraku všem závistivým chudákům, co nevidí ani za plot svýho baráku. Jenže místo sofistikovaného dokumentu s množstvím zajímavých informací o jednotlivých členech kapely (od toho taky na hudební dokumenty koukám) jsem se dočkal vesměs záznamu jejich posledního koncertu z Tour z roku 2013, sestřihu zastávek a pár bočních scén, které bohužel sloužily spíš jako vata než základní kostra. Přitom zpočátku to nevypadalo vůbec špatně - vznik skupiny byl vylíčen tak jako se na solidní dokument sluší a patří, jenže po #1 "What Makes You Beautiful" to šlo všechno do háje a nějaká forma byla dodržována jen na základě zpola nafejkovaných monologů a dialogů. Nemůžu upřít, že některé momenty nebyly zábavné. Naopak, kluci si užívají svůj momentální okamžik slávy, ale i přesto v hloubi duše zůstávají celkem normálními hochy (což je jednou z příčin, že i v současnosti makají úspěšně dál na své tvorbě a jednoduše se z té slávy neposrali), se kterými bych klidně zašel na pivo. Zároveň se mi líbily scény s rodinnými příslušníky, pro něž to celé byl šok bezpochyby největší. Jenže nějaká informační hodnota dokumentu This is Us prostě chybí a i na tak krátkou dobu působnosti skupiny chyběly ve filmu zásadní informace jako třeba vystoupení na závěrečném ceremoniálu Olympijských her v Londýně 2012 nebo koncert před královnou Alžbětou. A i když byl film primárně o tour, mrzí mne, že jsem se víc informací dozvěděl až po filmu po přečtení stránky na wikipedii. Z celkového dojmu ve mně kromě sestřihu písniček ze show a spousty ječících fanynek zůstává informační prázdno. Po hudební stránce bude hodnocení vždycky subjektivní (k čemuž se uchýlila většina téhle databáze a dostala This is Us mezi 20 nejrozporuplnějších filmů), ale po dokumentární stránce je film celkem selháním. Žádná satisfakce se bohužel nekoná. (08.02.2020)

ČSFD hlásí: 6. nejrozporuplnější film. A abych řekl pravdu, vůbec se tomu nedivím. Já se ale pokusím v hodnocení vůbec nevyjadřovat ke kapele One Direction, k jejím členům, jejich stylu ani k jejich hudbě. Jako takový je tento dokumentární film překvapivě snesitelnou záležitostí. Rozhovory s členy kapely (nepočítaje uřvané 13leté fanynky) a jejich rodinami dávají smysl. Není to iracionální opěvování polobohů hudební scény, ale obyčejné zhodnocení "normálních lidí" "normálními lidmi". Člověka určují jeho činy a v jejich případě (charita pro Afriku, solidarita rodině, aj.) se tyto skutky dají chápat pouze pozitivně. Ano, jsem zvědav jak dlouho jim to vydrží, osobně tomu moc času nedávám. Ostatně o těch špatných se film točit zcela určitě nebude, ale od toho tu máme bulvár. Poslední bod zhodnocení patří jejich producentovi. Simon Cowel byl pro mne vždy vizionářem a člověkem s jasným tahem na bránu. Osobně bych dal nevím co, abych měl takový čuch na prachy... Podle jeho vlastních slov mu nápad založit One Direction nezabral ani 10 minut. Řekněte kdo jiný je schopen a 10 minut vyrobit takovouhle úžasnou továrnu na peníze? Obrovská poklona a respekt před tímto člověkem. Ať se nám 1D líbit nemusí, baví spousty lidí napříč celou zeměkoulí, a s tím se asi budeme muset smířit. (26.04.2014)

Tahle britská pětice si život užívá s humorem a energií sobě vlastní - a takový je i tento snímek o klucích, kteří si svých rodin a fanoušků váží více než cokoli jiné a sebe berou jakkoli, jen ne příliš vážně. Filmařsky je dílko zvládnuté na jedničku - kamera i režie jsou výtečné, 3D efekty film poutavě zkrášlují a příběh svůj úkol splňuje. Ať už kapelu máte rádi nebo ne - méně jak tři hvězdičky prostě dát nemůžete! (09.12.2013)

Předem bych chtěl upozornit své čtyřprocentní funoušky, že jsem dokument Gay Erection: This is Ass zhlédl výhradně z rodičovských důvodů. Chtěl jsem totiž vědět, proč po nocích slýchávám z pokojíčku své desetileté dcery přerývané vzdechy doprovázené výkřiky jako "Hery" a "Lájem" (Podotýkám, že místo "veledíla" paní Rohlíkové jsem ji podsunul daleko kvalitnější literaturu a Šindlerův seznam ještě neviděla.) , a proč si pak přes den zkomolenou angličtinou, z níž lze i trénovaným uchem pochytit pouze neustále se opakující "láv, bejbééé, hááárt a túúúgedrrrr", mátožně pobroukává dvouakordové kolotočářské cajdáky, ze kterých by blil i Honza Nedvěd. No povím vám, jsem zděšen! Naivně jsem se totiž domníval, že éra komerčně vyhajpovaných, kokotích homokvintetů skončila, když se "fenomény" jako Beast 17 nebo Take Death odebraly do nezaslouženého popového důchodu, protože jim začaly růst panděra a chlupy v uších a v extázi strhané spodní prádlo ječících čtyřicítek by na pódiích mohlo spustit požární poplach. Satanžel to mezi prebubescentními kikinami a hošššýky s účesem Džastýna Bíbra neustále cinká a všichni ostatní s jakýms takýms hudebním vkusem musí holt zase zatáhnout prdel, zacpat si uši a doufat, že se to brzy přežene. Ale abych to zkrátil, trnuly mi u toho bradavky, několikrát jsem se pokusil hodit těm hošanům na pódium kalhotky zbrocené první menstruační krví a dokonce jsem málem obětoval i svého plyšového tchoře, bez nějž se na krok nehnu. Naštěstí se mi ho nepodařilo svou Sonkou prohodit, a tak skončil jen pod televizním stolkem a já se mám i nadále v noci k čemu tulit. Jediné zoufale pozitivum spatřuji v tom, že si má dcera vybrala z té pětice ke zbožňování opravdu žužu ťutíny a ne třeba toho pakistánského morgoše. A na závěr vám nechám zahrát nějakou pěknou opravdovou pissničku. (24.10.2013)

Toto není hodnocení filmu, na film se do kina nechystám, One Direction mě absolutně nezajímají, takže nevím, proč bych měla utrácet peníze za dokument o nich. Nicméně mě dosti pobavily dvě věci: 1. Film se během pár dní vyšplhal na první místo žebříčku nejrozporuplnějších filmů na ČSFD. To asi znamená, že film hodnotí pouze zamilované fanynky, které film viděly, ale jsou absolutně neobjektivní, takže dají 5*, nebo uživatelé, kteří film vůbec neviděli, ale OD jim připadají natolik odporní, že prostě dají odpad!. 2. Trailer pustili před promítáním Kick-Ass 2. Intenzita smíchu u jedné scény se tím pádem zdvojnásobila (modří už vědí). (09.09.2013)