Osmy

Mám rád tvorbu Jiřího Stracha a v podstatě se dá říci, že je to můj velmi oblíbený režisér, mám tedy po zhlédnutí jeho nového televizního filmu Osmy trochu špatné svědomí, že budu jeho práci hanit, ale nelze jinak - mám totiž s filmem morální problém - natočit o Chartě 77 a disentu téměř crazy komedii mi přijde opravdu přespříliš, šedá doba bezčasí normalizace nahlížená komediálním rastrem, to vnímám jako manipulování s kolektivní pamětí, trochu rouhání, abych sem dostal nějakou aluzi k filmu, a rouhat se nemá, jak trefně podotýká postava Marty. Celý problém tkví ale již ve fázi scénáře, Marek Epstein záměrně volí v polistopadovém českém filmu tak oblíbený (a už opravdu dost zprofanovaný) rastr tragikomedie, tedy subžánru, který proslavily především filmy Jana Hřebejka, a já skutečně dost dobře nechápu, proč se v Česku musíme ohlížet zpátky výhradně touto optikou, začínám být na tenhle přístup už trochu alergický. Epstein rád efektně kombinuje a tak přichází s konceptem, v němž má hlavní hrdina Richard Den-blbec a během 24 hodin nastane v jeho životě doslova kalamita. To by nebylo nic proti ničemu, kdyby do takto nastíněného rámce Epstein nezakombinoval dění kolem Charty 77 a vlastně svým způsobem nezlehčoval disent, jinak by ty ztřeštěnosti byly i vtipné. Samo téma je nosné a já osobně mám za to, že ten pravý klíč k němu našli tvůrci Pout či třeba Jaroslav Brabec ve svém syrovém televizním PF 77. Záměr natočit o tak vážných věcech crazy komedii (s vydatnou příměsí komunální satiry) je samozřejmě svým způsobem pochopitelný, gradace absurdní doby a kumulace všech těch absurdit života v reálném socialismu se dá jistě uchopit i takto, mám ale obavu, zda chvílemi z toho na mne nedýchal závan ostalgie. Takové lepší Vyprávěj... On i ten disent byl v podstatě sranda... Když ,,hodní" stbáci házejí do řeky střelnou zbraň, když Richard nalézá motivaci postavit se strachu, když se na něho valí všechny ty katastrofy neuvěřitelnou shodou okolností v jeden jediný den, mám pocit, že to Epstein nemyslí upřímně, ale je až přespříliš postmoderně ,,invenční" a, což je horší, vrší klišé a vaří z vody - už jenom ten ústřední motiv ,,náhodného" podpisu Charty je naprostý nonsens, takhle se podpisy pod Chartu nesbíraly, to je naprostý blud vycucaný z Epsteinova prstu, zřejmě si plete Chartu a nějaké pozdější petice z konce 80. let, chartisté vlastnoručně psali kvůli utajení jen prostý lístek s textem ,,Souhlasím s prohlášením Charty 77 + jméno + povolání + adresa", žádné podpisové archy jako v Osmách neexistovaly...a už vůbec se nedávaly podepisovat na potkání...(pro ozřejmění lze komparovat s historicky mnohem věrnějším seriálem České století - díl Je to jen Rock'n'roll), že by byl podpis hned druhý den ráno publikovaný na Svobodné Evropě je už úplně přitažené za vlasy... Navíc mně dost iritovaly všechny ty lacině vyznívající propriety (příliš okázalý Jaguár, příliš nadržená milenka, příliš vlezlý instalatér atd.). Co se nescénáristických rovin Osem týče, řemeslně je ten film výborný, takový Strachův standard, řekl bych. Až filmová kamera Vladimíra Křepelky, dobře zvolená hudba (zvláště pak budovatelské písně!), opravdu vynikající casting, standardně dobrý Ivan Trojan a opět naprosto famózní Miroslav Krobot, jehož výstup v kanceláři ředitele patří k těm nejlepší bafuňářských scénám české polistopadové kinematografie vůbec. Trochu mi neseděl jen Josef Dvořák a překvapivě ani Strachův dvorní herec Jiří Dvořák, jemuž jsem jeho postavu také příliš nevěřil (samozřejmě ani s tím ,,překvapivým" závěrečným odhalením). Ten vjem nesympatie však možná tkvěl pouze v tom, že tu Jiří Dvořák hrál vlastně Andreje Babiše v jeho mladých letech... '-) PS: Aby bylo jasno - tenhle film není o tom, jak to bylo před rokem 1989 vlastně všechno prima a život byl jedna velká komedie, ale o tom, že minulý režim byl jedna velká kafkárna! (13.05.2014) (méně) (více)