Pozor na Harryho

Woody ve své nejcyničtější, nejvzteklejší podobě. Po náročném rozchodu s Miou Farrowovou a hádkách o svěření dětí do péče si ulevil snímkem, na který leckdo z věrných fanoušků nebyl připraven. Vidět starého dobrého Woodyho, jak vztekle sakruje a mluví o potřebě dobrého vykouření, je asi stejně příjemné, jako přistihnout svého milého, staromládeneckého strýčka, jak si po telefonu objednává sado/maso šlapku. Allen ve svých filmech umí vykouzlit atmosféru, kdy jsou smolaři na Manhattanu sice opuštění a ještě k tomu zmoknou, ale pod vším hraje jazz a je to vlastně takové hořko-sladké, protože cítíme, že svět je přes všechny průsery vlastně krásný a každý nakonec spřízněnou duši potká. V Deconstructing Harry ale nic takového nenastane, všichni na sebe křičí, vtipy spíš bolí, a jediná radost, kterou opuštěný tvůrce na světě má, je ta, kterou si v tvorbě vymyslel on sám. Kdyby tady začalo pršet, hlavní smolař Harry by nejspíš řekl "A ještě k tomu všemu zmoknu, kurva!" Podle mě nejde o film vyloženě skvělý (na to je příliš roztříštěný všemi těmi nápady z šuplíku), ale určitě jde o film důležitý, pokud kontinuálně sledujete autorovu tvorbu. Woody Allen odhodil všechny masky. (24.03.2020)

Víte, když jste pesimista, cynik, alkoholik, trpíte depresí a vaším denním chlebem jsou prášky, umění a orgazmus, musíte být tak trochu cvok. A kdo vám nejlépe porozumí? Vaše vlastní vymyšlené postavy, které jsou zidealizovaným alter-egem vašich příbuzných a přátel, manželek a milenek. A pokud tato komedie odkrývá něco z Allenova světa, tak to si tedy nedokážu představit. To musí tedy být pěkný kolotoč. Jinak chaotičnost mi k filmu vyloženě sedí, jen je ze začátku těžké se zorientovat mezi postavami skutečnými a "alleno-harryovskými". Nejvíce mě snad bavily scény ječících manželek a milenek, které na Harryho nezadržitelně chrlí své myšlenky plné vzteku, zklamání a hlavně pro mě malých vtipných hlášek ("A s mou pacientkou jebat nebudeš!"). Jsou to právě drobnosti, které mi na tomto filmu bavily. A film jako celek? Chaos, chaos, smích, úsměv, chaos, úsměv. (09.04.2013)

Většina Allenových filmů jsou do určité míry autobiografické, Deconstructing Harry se mi však zdá být ze všech nejvíc. Starý dobrý Woody se zamýšlí nad tím, čím ty přítelkyně během své kariéry zklamával, jak psát, o čem psát, o tom, že někdo se lépe pohybuje v umění než v životě... I když je to typická allenovská komedie, vyznění je nakonec o dost trpčí, než jeho ostatní filmy... Allen je sám. Na krku má jen rozhádané bývalky a naprosté nepochopení okolím... nebo možná vlastní nechápavost k okolí - a právě toto dilema tu Allen řeší - na čí straně je chyba? Nejsem to já, kdo celý život ubližuje, ač to svádím na vše ostatní? Nakonec mu zbývají jen vlastní postavy, ty ho chápou nejlépe...dokonce líp než vlastní psychiatr, protože tomu říká jen co chce...V Annie Hall říká na konci, když sledujeme jeho hru, která končí happyendem (dívka-Annie se k chlapci vrátí), že hry musí dopadnout dobře, protože život je mnohem těžší a on to musí nějak kompenzovat.... To samé říká i v Deconstructing Harry - postavy jak je napsal jsou lepší než jejich skutečné předobrazy, proto jsou jediní, kteří Harrymu skutečně rozumí... (30.01.2005)

Když máte tvůrčí krizi, napište o ní. V tomto směru není Woody prvním, a dozajista nebude ani posledním umělcem. (Např. slušný román Josepha Hellera - Portrét umělce v pokročilém věku.) Harry je rozebrán na molekuly, můžeme doslova přebírat v rukou jeho pochody, jeho motivace a složky jeho podvědomí. K tomu pro Woodyho netypická forma střihu, zato typické množství vtipů. ("Píchal jsi někdy slepou?" - "Ne. Ty jo?" - "Jsou tak vděčné.") (27.08.2013)

Sice už jsem od Allena viděl filmy, které se mi asi líbily víc, ale stejně mě to hodně bavilo. Je to vtipné (ten styl vyprávění a humoru mi trochu připomínal Philipa Rotha; btw. zaujalo mě, jak často se zde opakuje motiv felace a jak je to na Allena nezvykle vulgární), zajímavě sestříhané a doslova to hýří tvůrčí invencí (rozmazaný Robin Williams, smrtka za dveřmi, prostory pekla...) - Deconstructing Harry je pro mě mj. skvělým dokladem toho, jak neuvěřitelně pestrá je Allenova filmografie a jak se tento všestranný tvůrce mnohkrát překonal. Btw. přišlo mi zajímavé, že Elisabeth Shue - která mě okouzlila v o 2 roky starším snímku Leaving Las Vegas (chovám domněnku, že zde si jí všimnul i Allen) - mi zde přišla herecky doslova tragická, což si nedokážu vysvětlit. Naopak je zde velmi zajímavá Demi Moore, kterou jinak moc nemusím. (30.11.2019)