Tutti i colori del buio

Martino sa snaží byť tak mystický, až tá mystika prechádza do zmätenosti a miestami sa vytráca dokonca aj atmosféra. Skrátka z námetu a z toho, že vám vo filme hrá Edwige Fenech takúto postavu, sa dalo vyťažiť viac. Miešanie predstáv s realitou býva na plátne veľmi príťažlivé, len Martino v tomto filme akoby nepoznal mieru a ku koncu som už len túžil, nech to má aspoň logické vyústenie. To sa dostavilo, zároveň sa ale nedostavilo prekvapenie, i keď sa film tváril, že má tých es v rukáve viac. (22.10.2021)

Pecka, krásně lavírující přesně na pomezí reality a snů, s trochou okultismu a Edwigou Fenech ve vrcholné formě. Ta holka prostě za celý film nesleze z plátna a její psychózy podává s mistrovskou noblesou, spojenou až s náročným fyzickým výkonem. Snové představy hýří obrazovými nápady, sídlo okultistů se svými uhozenými členy a jejich praktiky jsou krásně znepokojující a sem tam Martino přijde s pěknou hrou světel a barev, kde přavažuje rudá a je to tak krásně nakašírovaný, že by i Argento záviděl. Gore je decentní, což přesně pasuje do nálady snímku, i když takový Fulci by to rozjel asi ještě krvavěji. A ty ďábelský oči Ivana Rassimova jen tak z hlavy nedostanete.__ PS: Mám to jako kamarád p6qwre, musel jsem si Fenech, tuhle mezi fajnšmekry považovanou kultovní herečku italské giallo a hororové scény, dát do topky. Nejen, že se na tu holku krásně dívalo, ale ona fakt sakra uměla hrát. (02.03.2021)

Další režisérův nadprůměrný zářez, i když tentokrát už nedosahuje kvalit jeho nejslavnějších děl. Martino sem použil už osvědčenou hereckou trojici z jeho staršího The Strange Vice of Mrs. Wardh a giallo jako takové spíše lehce olizuje, jelikož přidává mysteriózní zápletku v podobě podivného kultu, který je hrdince neustále v patách. Pointa mě tentokrát nijak nevzrušila, větší pozornost jsem totiž věnoval úžasné vizuální stránce. (12.06.2012)

Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda. (10.02.2011)

Giallo, ktoré sa vymyká kontrole už len z toho dôvodu, že to vlastne ani Giallo nieje. Svojím spôsobom. Širokoúhla kamera, európsky pôvod, náznaky, excentrický vrah...a predsa to nieje tak, ako sa to javiť môže. Pripadá mi to, ako keď sa dnes nejaký tvorcovia snažia o iný prístup k zavedeným žánrovým pravidlám. Vtedy to ale fungovalo...dnes je to kvôli politickej korektnosti už len kalkul. (03.03.2021)