Ladíme!

Měla jsem pocit, že sleduji Glee od znova, jen s vyměněnými herci. Film je plný klišé od začátku do konce, žádné překvapení, šablonovité postavy i vztahy, zkrátka nic, co by mělo nějakým způsobem vybočit z řady klasických teenagerovských hudebních filmů, nicméně se jedná o neškodnou jednohubku, u které se možná dobře pobavíte. A to především díky sympatickému hereckému obsazení, současný americký pop je zde zabalen do zajímavého kabátu, takže ani netrhá uši a některá čísla jsou moc povedená. Škoda, že si tvůrci neodpustili několik trapných a nevkusných vtípků (to zvracení bylo vážně nutné?), které celý výsledný dojem sráží dolů. (22.12.2012)

Nejzajímavějším prvkem Ladíme! není Anna Kendrick ani Anna Camp, ale střih dialogů. Obecně platí, že i ty nejstylovější podívaný stříhají dialogy velmi konvenčně tím způsobem, že se střihne vždy na toho, kdo zrovna mluví. Maximálně třeba u souvětí se střihne přesně mezi první a druhou větou. Nikdy ale uprostřed věty. Schválně si toho můžete někdy všímat, je to velmi zábavné. Neexistuje třeba, aby se ve větě „Na vysoké získáš mnoho skvělých vzpomínek“ střihlo mezi slovy „získáš“ a „mnoho“. Tudíž i když se dnes v řadě děl stříhají některé scény poměrně rychle, až chaoticky, dialogy se drží naprosto striktních pravidel, a je úplně jedno, jestli se bavíme o artu, komerci, filmu nebo seriálu. Střih dialogů je prostě takový poslední ostrůvek jistoty v době různých deviací a fragmentací. Tady v tomhle filmu to ovšem až tak neplatí, jelikož dialogy jsou stříhaný klidně i uprostřed replik hovořících, zvlášť když spolu mluví víc lidí. Nejenže se z postavy A, která začne hovor, prostřihne na postavu B, a následuje návrat k postavě A. Často se objevují i varianty jako ABCA nebo ABCBA. Odsud je i zřejmé, proč není u střihu zas tak důležitý, jak moc se střihá a měření délek záběrů, ale spíš kde se střihá. Důvod tohoto rychlejšího střihu dialogů spočívá, jak napovídá název filmu, ve snaze sladit dialogy a muzikálový čísla. Je to klasický problém. Muzikálový čísla jsou oproti dialogům velmi svižný, tudíž jako by film vždy zpomalil a zrychlil. Tvůrci Ladíme! tenhle kontrast obešli tím, že i dialogy stříhají trochu jako ty muzikálový čísla. Zas tak moc námahy je to ale nestálo, protože ve filmu vedou spory snad všichni se všemi, tudíž ostrý beatboxingový a dubstepový styl přenášený z muzikálových čísel i do dialogů má své opodstatnění. Film samotný je tak co do formy kontinuální. Spory se odehrávají po obsahový stránce. (03.02.2013)

Už pár minut se tu snažím zkomponovat smysluplný komentář, který by objasnil, jak je tohle fajn komedie, byť tady můžeme najít šablony a vyjeté koleje, takže není zas tak originální, jak mi bylo řečeno několikrát od mých kamarádů, ale vše je marné. Až potom jsem si uvědomil, že vše, co se mi na tomto filmu líbilo, a všechny jeho pozitiva můžu shrnout do dvou slov - Anna Kendrick! Přeberte si to jak chcete. 80 %. (21.12.2014)

Na podobné filmy se nedívám, ale tentokrát jsem se nechal zlákat na svoji oblíbenou herečku Annu Kendrick. Asi jsem byl dobře naladěný, neboť jsem si celé dílo docela užil a to především díky hlavní představitelce a dobře zvolené hudbě (září předeším finále a Rip off). Příběh byl spíše ucházejcí neboť na mě některé části působily trochu jako muzikál ze střední, ale narozdíl od muzikálu, tohle mělo šmrnc a vlastně to bylo i celé přirozeně vtipné. Kromě Anny musím pochválit ještě Brittany Snow. Vážně dost dobrá oddechová podívaná 75% (04.03.2021)

Vlastně bych tomu měl bez váhání napálit plnou palbu, protože v žádném jiném filmu nezazní tolik amerického popíku současnosti. :) Bohužel je to víceméně čekání na bombastické finále, kdy to konečně rozbalí naplno. Mamma Mia! mě svého času bavila víc a to celým filmem. Z Ladíme! si už po více než měsíci moc nepamatuju, ale na ty prozpěvující si pipinky v sále nikdy nezapomenu. A Alexis Knapp okamžitě --> porno. AMC Theatre, NYC. (25.11.2012)