Cesta naděje

Russel Crowe sa na staré kolená postavil aj za kameru a naservíroval „vojnovú drámu“, ktorá sa síce tvári veľkolepo, ale skôr než vojnovou drámou je gýčovitou romantickou rozprávkou o austrálskom farmárovi, ktorý sa vydá hľadať svojich troch synov, ktorí padli kdesi v bitke počas prvej svetovej vojny. Nie každý je však druhý Eastwood a tak je výsledok značne rozpačitý. To, že je film skôr komorným príbehom než tou vojnovou drámou by nebol najmenší problém. Problém je ten, že samotný Russel Crowe nemal jednoznačnú víziu čo chce vlastne natočiť a tak film pôsobí, že sám nevie do akého žánru chce nakoniec spadať. Osudová dráma sa tak skoro mení na naivnú romancu s dosť zvláštne použitými flashbackmi do minulosti na fronte. Po príbehovej stránke však ani v jednom momente neprekvapí a od začiatku ide po osi čírej predvídateľnosti. Neviem, či je to chyba knižnej predlohy alebo scenára, prípadne obidvoch, ale samotný príbeh nie je nijako nosný a scenár plný len tých najobohranejších dramatických klišé. Navyše natočené bez nápadu, bez skutočne silnej emócie alebo jedinej vypätej scény. Podporené nezaujímavým televíznym lookom, kde je jednoducho vidieť značné podfinancovanie a nepomohla tomu ani kamera Andrewa Lesnieho (kameraman Pána Prsteňov alebo Hobbita), ktorý musí v mnohých scénach len improvizovať, aby nepôsobili veľmi lacno (viď napríklad piesočná búrka v úvode) a nemôže si dovoliť ani žiadne veľkolepejšie zábery na tureckú prírodu. Po hereckej stránke prekvapivo veľmi slušné, Russel Crowe je herecká istota, no aj taká Olga Kurylenko alebo Jai Courtney dokazujú, že vedie podať charakterné výkony. Akurát sa tu pohybujú v gýčovitej, naivnej story plnej klišé a zbytočne presladených scén (v podstate všetky návraty do hotela), ktorá nijako nestrhne a po chvíli už ani nebaví. Síce som sa tešil, ale nakoniec musím konštatovať, že Russel Crowe sa vo svojom režijnom debute nijako nepredviedol a natočil len priemernú, nezaujímavú rutinu, ktorá síce ničím neurazí, ale ani absolútne ničím nezaujme. Snáď nabudúce, Russel! CELKOVO: 2,5* (5/10) (03.04.2015)

Tak ako som zistil, ze jestvuje francuzsky hnoj, a k jeho tvorbe vyrazne prispel Auteuil ato tou planobou menom Studnarova Dcera, taxom zistil ze uz reziruje aj Russell Vrana /Beautiful Mind, L. A. Confidential/. A nejde mu to, rezisersky je to roztahane, nudne, v strede prevladli az vatovo plane plky + ten otravny Jai Courtney : 25 % (06.12.2016)

296. Může z výborného herce vyzrát časem i výborný režisér? Russell Crowe nám to s jistotou může potvrdit, ano, může, pokud má v sobě cit a soudnost, tak dokáže mnohé, co by mu jiní jistě rádi upřeli, tak jsem i já, stejně jako jeho další příznivci i odpůrci, byl zvědav na jeho režijní debut, a mohu s klidem a zodpovědně prohlásit, že rozhodně nezklamal, zvolit si tak závažný námět, to už chce opravdu velkou dávku troufalosti a odvahy, ale on je velikán, jeden z mála titánů současné kinematografie, a tak s vědomím vlastních schopností může kolem sebe vystavět další a další hluboce lidské příběhy, které ty vnímavé v kinosálech určitě vždy osloví, a ti ostatní? Ti budou jen přihlouple takovou tvorbu znevažovat, vždyť co může být větší krutost, než si nechat válkou odvést či odvléct z domovů děti, aby pak někde daleko, od své domoviny vraždili a sami umírali pro zájmy, které nejsou jejich, ale mají pro ně položit život, jen pro věčnou nenasytnost těch druhých, mocí nemocných, co životů bylo z rozmaru moci promarněno, co zločinů a krutostí spácháno, a pak v pokoře, jen se silnou vírou se vydá jeden jediný člověk ty své ztracené děti hledat, smířený, že živé je už domů nepřivede, jako jeden z mála, on je přece životem uvyklý trpělivě, neústupně hledat, kde jiní by se ani pokoušet hledat nezačali. (7/10) (06.04.2015)

Zatiaľ čo tragédiu druhej svetovej máme vo filmografií zmapovanú, prvá svetová napriek fascinujúcim bodom v krviprelievaní toľko pozornosti nedostáva. Ale teraz sa dostaneme do roku 1915 a bitky pri Gallipoli. Russell Crowe režíruje seba celkom šikovne a neraz sa hrá s mnohými scénami naraz. Tu núka flashback, tam určitú víziu, inokedy skúša prechod z rovnakého miesta do minulosti. Má tu pokojné scény, hnusnú vojnu či akčné prepady, ale aj slnkom zaliate raňajky v istanbulskom hoteli. Pomáha si aj dobrými hercami - Jai Courtney v epizódnej roli skvostný, Olga Kurylenko veľa priestoru nemá, ale jej postava je pamätná a zobrať množstvo neopozeraných tvárí bol dobrý krok. Cesta nádeje mi čiastočne pripomína Unbroken v pomalšom rozprávaní, no kompenzuje ich neopozeranými miestami, posunmi v príbehu a má čosi do seba aj v tom, že za 111 minút ťažšej drámy som sa nepozrel na hodinky ani raz. Čo je malé, ale výrazné plus v celkovom vnímaní tohto typu filmov. Ťaží vás, púta vás, ale drží v pozornosti. (01.06.2019)

Škoda, že Russell Crowe není jasnozřivý jako jeho Joshua, byl by zavčasu zvěděl, že přes režii cesta naděje nevede a nemusel tak vzniknout snímek... inu, takový jalový, jakož i sám výkon v sebeobsazení, budící zdání poznávacího exotického výletu po válečných bojištích, spojeného s milostným pomrkáváním na krásnou muslimku spíš, než zoufalého se vyrovnávání s těžkými rodinnými ztrátami. Nuda a nezúčastněnost se pod líbivě zbarveným osmanským nebem zasnoubily s klišé a kýčem... Příště bych prubla ještě věštbu z kávové sedliny, Russelle. A tu kávu bez cukru, prosím. (21.05.2015)