Ida

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] (19.07.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Patrání nesourodé dvojce na cestách po odhalení pravdy z minulosti. Echm, kde já jsem to už viděl? Ano, v o pět let novějším československém Tlumočníkovi, který oproti Idě sklidil tak malý ohlas, že by mi bylo skoro trapné ho tady zmiňovat. Kdybych nenarazil na komentář uživatele honjanz, který si rovněž na Tlumočníka vzpomněl a píše, že měl větší šťávu. No, tak já si tedy taky přisadím a řeknu, že mě osobně československý, méně úmělecký příspěvek na podobné téma zaujal rovněž víc, ale Idu zatracovat nebudu. Protože taky pracuje s hodně zajímavými motivy, tématy, které mě baví a oceňuji, že i takovýto artový film se nekašlal na diváka a nabízí zajímavý příběh. I ta retro stylizace je povedenná. Nevýhoda pro mě, že to na mě i s takovým příběhovým materiálem působilo zbytečně odtažitě. Ale příběh mi byl sympatický. Slabší čtyři (10.08.2021)

,,JSTE PODIVNÁ DVOJKA."... /// Ida Lebensteinová je židovská jeptiška, která má zjistit, že žádnej Bůh není. Nebo aspoň tak si to tvůrci představovali. Pátrání po stopách beznohejch… Téměř doslovně, páč hledání stop po židech zmizelejch během války na polským venkově je věc poměrně dramatická. Černobílej vobraz a vořezanej formát sice hezky zaváděj do 60tejch let, bohužel kolísavá intenzita příběhu mě zase vrací do typickejch festivalovejch manťáků. Linka s rodiči – VÝBORNÁ! To ostatní (ne, celej film není vo tom!) už mě moc nebere. Možná že holky víc voceněj to …, ale na mě je těch 82minut až moc. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Sedím v klášteře, mám před slibem a vobčas mě …. 2.) Nevím, ve kterým lese mám rodiče. 3.) Thx za titule ,,KenoL“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (21.10.2014)

Emočný stav: 0, posolstvo: 0, zábery: 0. Jednoducho nechytilo. Dávno som nevidel film, ktorý by ma nechal tak dokonale chladným. Najprv sa putuje od hrobu k hrobu aby sa vykopali a zase zakopali kosti. Na miestach, na ktoré žiadna z postáv nikdy bežne nechodila, vzťah k nim bol len historický. Chápem, že Židia to tak majú, že musia mať kdesi pochované svoje pozostatky, no spôsob akým to bolo podané nedojal, nezaujal. Rovnako zápletka ukazujúca prostredníctvom konkrétneho príbehu zložité a tragické udalosti 20. storočia spojené s prenasledovaním židovského obyvateľstva a následnou boľševickou tortúrou. A výčitkami, spojenými s tým, že ako sa kto kedy správal. Potom tu boli nejaké presahy medzi uvedomením si banality prežívania mimo múrov kláštora a pokorný návrat k sviečke a kontemplácii po uvedomení si bezvýchodiskovosti života v železnej klietke. Aké -také oživenie priniesla postava prokurátorky, no v celkove predvídateľnom koncepte to tiež zapadlo. Nuž a k dlhým záberom asi toľko, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Zatiaľčo u Tarra (ktorý sa tu v komentároch občas spomína) ide o fascinujúce ukázanie bezvýchodiskovosti prežívania, nemenných rituálov strnulosti obsahujúcich zároveň pochopenie, tu ide o číročíre epigónstvo bez emócií - len ukázanie, že technicky sa to dá zvládnuť. Už dávno nejaký všeobecne vychvaľovaný film tak neotrávil. Marigold píše, že ide o ušľachtilý film. V úvodzovkách "ušľachtilý". S takto napísaným prídavným menom sa súhlasiť dá. Pretože toto skôr, než čokoľvek iné je len ušľachtilá nuda. (22.10.2014)