Alphaville

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

K tomuto sci-fi noir (!) filmu lze zaujmout prakticky jen dvě postavení a zdejší komentáře to dosvědčují - buď a) totální blbost, kde není jasný děj ani postavy ani nic a jen se nepříjemně vleče, a nebo b) originální zábavná hříčka, ve které musí nad nejednou scénou srdce estétovo plesat. Ve mně se tyto možnosti spojily. Nejdřív jsem se moc nebavil, jen občas trochu pousmál nad povedenou scénou (automat s nápisem "vhoďte minci" a podobné lahůdky). Když jsem se ještě po hodině filmu podíval na hodinky, ulekl jsem se, že mě čeká ještě 40 minut a že to nemůžu vydržet. Postupně jsem ale přešel do úplně opačného stanoviska. Alphaville mě dostal a skoro mě mrzelo, že je tak krátký. U tohoto filmu víc než u jakéhokoliv jiného záleží na tom, jestli přistoupíte na jeho pošahanou logiku. Nepodbízí se, není to film pro každého jako Forrest Gump či Vykoupení z věznice Shawshank. Godard si jen tak sám pro sebe blbne, filosofuje a provokuje a je na vás, jestli se vám to bude líbit nebo ne. Mně nakonec vlastně tak nějak asi jo... (29.11.2010)

Achichouvej. Velice sofistikovaný mix francouzkého umění. Bohužel nejsem fanouškem takových hlubokomyslných děl. Zvláště pak, když jsem u něj samou nudou usnul. Oceňuji jistý záměr a v lepší kondici a rozpoložení bych snad více docenil jeho mystických kvalit. Příběh o společnosti, ve které všichni ctí jistá pravidla bez citů, mi připomíná Equilibrium. Každý film si najde svého diváka, ale tohle mi nesedlo. 45% (28.01.2012)