Alphaville

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

Upraveno v červnu 2024. Alphaville je stylizovaným sci-fi noirovým filmem v Godardově pochopení l´art pour l´art. Neboli brakový podklad žánrově vyzbrojen poezií tím jemným karikujícím pohybem laškuje, estetizuje a odkazuje, zejména k Célinovi, Cocteauovi a Orwellovi. Aneb diktát technokracie, k tomu zákaz poezie, a Godard nenapravitelným romantikem, neboť klíč vidí v lásce. Poezie je jasně spojena s láskou, a to, jak se zde jeví, neoddělitelným poutem, jedno je vlastně zároveň důsledkem i podmínkou druhého, jen jejich vzájemný souzvuk je ozvěnou lidství. Godard stylizuje a modeluje společně s osvědčeným snímatelem obrazů Raoulem Coutardem, aranžují jakousi podvečerní, tedy tísnivější atmosféru a veršují básnický třpyt. Hrdinou, vskutku neohroženým, je Lemmy Caution alias Ivan Johnson (Eddie Constantine), muž s naprosto srozumitelným posláním. Aneb co je dobro pro jedno nemusí být dobrem zároveň i pro druhé. Otázkou, zdali je více čistý rozum, anebo libost, se zabývala již klasická filosofie, avšak nedospěla k žádnému vítězi, jen ke zjištění vzájemné harmonie obého. Jen tehdy je možné postupovat vpřed. Kráskou příběhu je Nataša von Braun (Anna Karina), žena významného původu a ukázka následků odmítnutí poezie. Ale ta snad dokáže přežívat na dně nevědomí. Z dalších rolí: dlouho nehlášený agent na konci svých sil Henri Dickson (Akim Tamiroff), evidentně pomstychtivý vůdce technokratické diktatury profesor von Braun, čili Leonard Nosferatu (Howard Vernon), či první svůdnice třetího stupně Beatrice (Christa Lang). Alphaville je druhem z Godardova přesvědčení filmu pro film, v tom všeobsahujícím procesu estetizace. Jsou zde zajímavé prvky, kterých využívá ve svůj prospěch stylizace. Výrazný ironický tón. Příjemně pobaví. (27.06.2012)

Ve své době asi slušné sci-fi zjevení, pravděpodobně se spoustou odkazů na poválečnou francouzskou filosofii. Na stole surrealistická kniha Paula Éluarda Hlavní město bolesti a proti ní snaha Olivetti / IBM Alpha 60 nastolit univerzální dobro. -V divadle se popravuje proudem ... Popravujeme především muže. -Co udělali ? -Jednali nelogicky. "Skoro denně mizí některá slova, Nedávno znizela někerá, co jsem měla ráda" ... "Vše bylo řečeno, pokud ovšem slova nezmění význam." (01.03.2012)

Jean-Luc Godard experimentuje a filozofuje. Dakedy tie jeho myšlienky padnú na úrodnú pôdu. Inokedy nie. Alphaville je pre mňa zaujímavým filmom, kvôli jednak noirovej atmosfére, ktorá je mojou slabosťou pri starých filmoch. Zároveň si z tohto filmu zobral inšpiráciu pôvodný anime seriál Ghost in the Shell, ktorý považujem za jednu z najlepších filozofických animé v rámci žánru. Nuž a potom je tu Anna Karina, ktorej úsmev ma dostáva do kolien aj po skoro 60 rokoch. Godard sa zaoberá témou straty emócií, pragmatizmu, počítačovej nadradenosti ( teda niečoho, čím sa vysporadúvali autory sci-fi žánru práve v tomto období). Scéna vraždenia mužov, ktorý prejavujú emócie v bazéne považujem za najsilnejšiu vo filme. Godard musel šokovať významovosťou než vizuálnosťou. A tu sa mu to darí. Alphaville nie je určite dokonalým filmom. Ani najlepším filmom režiséra. Ale zapamätať si ho zapamätáte. (30.03.2018)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)