Alphaville

Jean-Luc Godard experimentuje a filozofuje. Dakedy tie jeho myšlienky padnú na úrodnú pôdu. Inokedy nie. Alphaville je pre mňa zaujímavým filmom, kvôli jednak noirovej atmosfére, ktorá je mojou slabosťou pri starých filmoch. Zároveň si z tohto filmu zobral inšpiráciu pôvodný anime seriál Ghost in the Shell, ktorý považujem za jednu z najlepších filozofických animé v rámci žánru. Nuž a potom je tu Anna Karina, ktorej úsmev ma dostáva do kolien aj po skoro 60 rokoch. Godard sa zaoberá témou straty emócií, pragmatizmu, počítačovej nadradenosti ( teda niečoho, čím sa vysporadúvali autory sci-fi žánru práve v tomto období). Scéna vraždenia mužov, ktorý prejavujú emócie v bazéne považujem za najsilnejšiu vo filme. Godard musel šokovať významovosťou než vizuálnosťou. A tu sa mu to darí. Alphaville nie je určite dokonalým filmom. Ani najlepším filmom režiséra. Ale zapamätať si ho zapamätáte. (30.03.2018)

Pre niekoho nadčasová sci-fi s hlbokými myšlienkami, pre iného rádoby filozofický blábol či dokonca brutálne nudné psycho. Godard má v tomto filme jeden problém - vôbec sa nesnaží svoj snímok a dianie v ňom pre diváka akýmkoľvek spôsobom zatraktívniť, pritom nie je určený pre malý okruh, ale pre všetkých, len ho musia aj pochopiť. Lenže ak to človeka nebaví, chápať sa mu nechce... Zaujímavý mix noir, špionážnej dystopickej sci-fi a experimentálneho flozofického filmu. Ale výsledné dojmy sú trochu protichodné, a rovnajú sa ťažko čitateľnému divnopisu, kritizujúceho totalitné režimy (a naopak nadchnutého demokraciou, čo z neho činí čiastočne ideologicky uspôsobený film). Eddie Constatine je v hlavnej roli skvelý, a je dobré ho vidieť v niečom tak pripomínajúcom, a pritom diametrálne odlišnom od jeho ostatných snímkov. Aspoň to som si myslel kedysi. Postupom času však vyplávala na povrch nevyrovnanosť a umelé experimentovanie s nezáživným konceptom, ktorý prevracia vo svojich rukách do nezameniteľnej autorskej podoby, ale táto štrukturálna nuda založená na prevracaní brakového námetu naruby ide mimo mňa, ba priam sa mi hnusí. 40% (14.08.2013)

To bylo hodně divné. Vyloženě nenudilo, ale ani nenadchlo. Formální bezchybnost, ale absolutní nelidskost jsou zobrazeny přesně, až to chladí. Záměna přikývnutí za zavrtění hlavou a naopak, je zajímavá. Historické retro, které by mohlo působit směšně, ale nepůsobí. Co vyčítám, je určitá nesrozumitelnost a přehnaná dávka poezie. Ve své době mohl být film přelomový, ale dnes je zajímavý hlavně pro milovníky filmové historie. Mé hodnocení podceňuje uměleckost filmu (prostě mi nesedl). (15.08.2012)

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Mým hlavním problémem v současné době je nedostatek divácké trpělivosti. Nemůžu si pomoct, ale dívat se přes 40 minut na pinožení podivných postav v sérii vrcholně nezábavných WTF momentů, aniž by bylo alespoň obrysově jasné, o co tady vlastně kráčí, bylo na mou netrpělivou psýchu přece jen příliš. Takže: "Mám se dobře, děkuji vám, rádo se stalo" a už letíš, Godarde, do věčných lovišť. Nejspíš jsem se připravil o závěr, v němž "to celé poťapané cosi" dávalo smysl, ale v pravdě toho ani za mák nelituji. (13.05.2013)