Vdaná žena

Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. (23.01.2012)

Jean-Luc Godard patří mezi ty režiséry, které si buď zamilujete a nebo naopak. Vdaná žena odpovídá přesně tomu, co se o tomto režisérovi píše v poslední stati jeho zdejší biografie. Je to pocitová, velmi krásná dotyková záležitost s mnoha vloženými obrazy a poetickým duchem. Opět jeden z těch originálních zpracování, kde musím přemýšlet o tom, kam si Godarda zařadím do budoucna, ale jedno vím jistě, že to je jeden z těch režisérů, kde si musím dát pauzu do jeho další filmové projekce. (08.09.2014)

Vizuálně zajímavá expozice slibuje mnoho, nicméně zbytek filmu vysoká očekávání nenaplňuje. Mozaikovitá struktura se rozsypala do nepřehledné tříště bez tahu, napětí a ucelené koncepce. Příjemná poetická atmosféra je rozmělněna na příliš dlouhou plochu, kterou není zcela snadné usledovat - a kterou nezachrání ani několik hezkých, jemně erotických motivů. (28.04.2010)

Vydatá žena má v sebe okrem Godardových trademarkov aj dosť z Resnaisa a Agnes Vardy. Ciže pekne vidno, ako boli tvorcovia novej vlny a lavého brehu navzájom ovplyvnení. Vydatá žena je vlastne velmi sexy film. Ale čisto v tom erotickom zmysle, určite nie vulgárne. Zábery tela krásnej ženy (prečo sa nestala z Mache Méril medzinárodná múza?) pôsobia intímne a akoby sme sa cez ne ponárali do jej duše, rovnako ako pomocou jej monologov a dialogov s oboma partnermi. Na konci zaznieva otázka, aký je rozdiel medzi realitou a hrou a kedže sa to pýta žena svojho milenca, verte, že múdrejší po odpovedi nebudete :). Ak budete sledovať vo filme motívy a zachytíte zopár myšlienok, môže vás osloviť a budete ho chcieť pochopiť, ak filmu naproti nepôjdete, nie je šanca, aby vás zaujal. (22.02.2016)

Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. (08.12.2015)