Březový háj

Andrzej Wajda je ďalším z veľkých filmových režisérov, ktorý v mojich očiach stráca na význame. Jeho Brezový háj som vnímal ako nepodarené dielo, s ktorého impresiami som sa nedokázal stotožniť a hercami, ktorí ma svojimi zmätočnými výkonmi vyslovene dráždili. Obzvlášť pomaľovaný Stanislaw, ktorý mi pripomínal herca z dedinského dramatického krúžku. A keď k tomu pridám nevydarený slovenský dabing, nedokážem celku dať ani priemerné hodnotenie. (12.02.2016)

Poeticky laděné, romantické drámo převážně o smrti, jež pomalu a trpělivě obchází březový háj. Příběh o setkání dvou bratrů, z nichž jeden je plný života, ač čeká na svůj skon a druhý se uchyluje k dobrovolné smrti zaživa. Oprošťuje se od svých duchovních i fyzických potřeb a zabředává do konzervativního pedantství a sobeckého řádu, jenž vyžaduje i po ostatních, včetně své dcery, jejíž emoce i přání mu zatím zůstávají skryta. Stanislaw chce naopak žít, dokud je čas a dokud je pro koho. S jarem nakonec přichází i nový, nadějný začátek, ač musí být schvácen strastí a zmarem. Velmi komorní, plné silných emocí, excelentně sehrané. Již klasický Andrzej Wajda. (30.10.2016)

Smutné ako brezový háj v Poľsku, prípadne filmový ekvivalent Symfónie smutných piesní od Henryka Goreckého. Stanislaw s mierne vyšinutým úsmevom všetkých bozkáva, čo ma mierne konsternovalo. Avšak po krátkom samoštúdiu som zistila, že nie všetci pacienti s tuberkulózou sú infekční. A čisto pocitovo pripájam citát vyškrabaný do steny gestapáckej väznice v Zakopanom, ktorý veľa vraví o poľskej duši: "Mama, neplač, nie. Nebies prečistá Kráľovná, vždy ma ochraňuj." (05.05.2021)

Celý film na mě hodně působil jako divadlo a hlavně mi připomněl, proč mám tak moc ráda divadlo. Emoce zcela podle mého gusta. Už jenom poezie březového lesa a fantastického (fantaskního?) domu na jeho hranicích. Perfektní herci v perfektních rolích. Ve své podstatě svět, do kterého bych se chtěla propadnout. Srdce téma. A klavír. ♥♥♥ (11.05.2012)

Pastva pro smysly a bodanec do duše a především výtečně zahraná, symbolická a mnohoznačná meditace o smrti. Postavy jsou tu důležitější než příběh: V první řadě dva bratři, ani ne třicátníci, z nichž jeden umírá a plnými doušky ještě z posledních sil hltá život; druhý je zdráv, ale jako by už nežil - ke světu se obrátil zády a všechnu pozornost upírá k hrobu své ženy. Vyvzdorovaná, nepřirozená radostnost jednoho zápasí se smutkem toho druhého. Pak je tu malá Maja, nedětsky zvážnělá skrze všechno to umírání, ztrácení a odcházení; dívka s pohledem upřeným kamsi na druhý břeh - trochu jako Goethova Mignon; podobná panence s rozhlodanou tváří, již s sebou všude nosí. Potom živočišná Malina - čirá přítomnost; ta jediná se nekymácí mezi včerejšky a zítřky, mezi vzpomínkou a smrtí. Zapomíná na čas, bezstarostně prožívá své jaro a polibky dává bez zábran. A nakonec sám Březový háj - i on na pohled v rozpuku a přece v nitru skrývá hrob a kříž. Ten les je důmyslnou šifrou, kolem níž se vše ostatní točí; vystupuje jako hlavní aktér téměř nepřítomného příběhu ; Wajdova tajemná, temně lyrická báseň o smrti možná postrádá přímou mrazivost Bergmanovy Sedmé pečeti, vyrovnává ji však bohatým symbolickým jazykem, vpravdě filmovým, kde obrazy a hudba říkají víc než lidé. Není to ani snadný ani příjemný film a odpovědi žádné nedává, velkého otazníku lidského exilu ve světě se však dotýká s básnickým mistrovstvím. (01.12.2008)