Krajina po bitvě

Vězněm jsi a vězněm zůstaneš. Osvobozeni, aby mohli být uvězněni. Natočit toto na začátku normalizačních let sovětského bloku, je cosi nevídaného. Velmi by mne zajímal osud filmu a jeho veřejné distribuce. Jednu navíc za Stanisławu Celińskou. Fakt, že se jednalo o debut + její přirozený šarm, jsou kombinace, které mne uchvátily. (10.11.2014)

Koncentrační tábor na konci války, kdy již z místa zmizeli Nacisti, je dějištěm působivého snímku Adrzeje Wajdy vycházejícího při scénáři z povídek Tadeusze Borowského. Vězni jsou zdánlivě svobodni (v úvodu vybíhají do zasněžené „krajiny po bitvě“ v radosti za doprovodu klasického Vivaldiho Čtvera ročních dob), ve skutečnosti se však nemůžou snadno dostat domů, když zároveň nemají kam, země je zničená a trýzněná nouzí, obklopená novými sílami, Američany a Komunisty. Sníh taje, jídla je nedostatek a ve špíně a troskách se rozpadají iluze a vztahy – přežít se jeví jako nést tuto bolest dál. Hlavní postavou je básník, intelektuál Tadeusz (Daniel Olbrychski), jenž se nespokojí čekat na neznámou pomoc; poté, co jej okouzlí mladá dívka Nina, podaří se mu s ní z rozvalin tábora utéct, ale nepřijímá odchod do svobodné emigrace, protože ta by znamenala zradu vlasti, Tadeusz cítí, že musí zůstat v krajině. Nemožnost najít nový směr a pokusit se vrátit do života se stává osudnou pro znavené vězně zapomenuté v bídě. Nina je zabita ledabylým americkým vojákem, Tadeusz v závěru lituje a odchází. „Šest let nás zabíjeli Němci, teď vy, jaký je v tom rozdíl?“ říká zklamaně Tadeusz směrem k americkému důstojníkovi. Třesoucí se, autentická ruční kamera, snímající prostor v dlouhých blízkých záběrech prohlubuje mrazivou náladu bezútěšného snímku. (16.01.2012)

Krajinný "celibát obytného prostoru" bez cíle. Fotogenický requiem touhy, lásky a smrti. Zbytečnost smrti, která rozťala srdce v půl. Krajinář zármutku v marodném údolí, knihomol na kře rozčarované identity Daniel Olbrychski, jehož nitro uvadá, propůjčuje se strachu z pokusu vstoupit do světa "tam venku" a zároveň v něm raší zárodek nejkrásnější, nezachytitelný - hřejivý, tajemný dech okamžiku lásky. Cena za něžnost. Cesta ven z vleklé šatlavy citů, předělu otupělých zvyků. Zatmělé krvácení lokajů režimu. Love story v mezičase plující v rozvalinách země, kočující s poválečnými střepinami babylonem duše. Intermezzo mileneckého snění v poetickém oparu tříštivé atmosféry. Intermezzo azylu sbližování, kterému nebylo dopřáno trvalého objetí. Zánětlivé drobky, bolestivá pavučinka lidské identifikace. Čepel intervalů ozvěn dějin bídných. Nezavírejme oči před třesy a vzkazy útrapnými. Krajina duše pustne. Již ani slova nazbyt dlouhé, předlouhé izolovanosti lidské svobody. Hrstka odvahy. Rozhlédni se a kráčej svou cestou do kraje prachem odvátého, sprav mentalitu národa svého. Buď pánem svého já, svého rozhodnutí. (10.11.2014)

Po bitvě krajina - je pěkná kravina... s odpuštěním. Prostě mi vadí, pokud je film točen teatrálně (asi jako Bondarčukovy vejchvysty á lá Vojna a mír). Zfilmované divadlo nebrat. V tomto provedení Krajina po bitvě na divadelních prknech ano, ale ne na filmových plátnech. Vskutku mi nesedí takový způsob zpracování, ačkoliv jsem si jistý, že film se může líbit. Já jsem v tomto případě ovšem černá (Wajdova) ovce. (30.07.2013)

Andrzej Wajda sa až príliš snaží stať novodobým klasikom. Delikátne rámované zábery za sprievodu Vivaldiho hudby vyobrazujú humanistické idei ľudu povojnového Poľska v okázalo umeleckom, ale transparentnom balení. Štylizované divadlo, ktorého prítomnosť je intenzifikovaná javiskovými scénami, mení až finálna deziluzívna konfrontácia mladého intelektuála (tak typického pre neskoršie národné hnutie "kina morálneho nepokoja") s desivým precitnutím do nového zajatia. Technicky uhrančivé a prefíkane čisté natoľko, že som takmer neveril dobe vzniku, ale rovnako som nedokázal uveriť, že sledujem skutočnosť, nie fikciu. 70% (12.03.2015)