Popel a démant

(1001) Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě. (27.05.2014)

Až na pár výrazných momentů (plameny, bílý kůň, ohňostroj) překvapivě rozvleklá konverzačka, ve které do sebe jednotlivé prvky sice narážejí, avšak místo, aby tyto srážky způsobovaly výbuchy divákových emocí, či překvapení, vzájemně se anulují. Máme zde partizána, jehož traumatický obraz výrazně narušuje "klackovské" pózování Cibulského, hodinovou romanci, jež postrádá jakoukoliv intenzitu, či vášeň, politické úvahy, které hned provokují a hned se zase stahují ke korektnosti a až fraškovitý humor, který ruší možný dojem celkové závažnosti sdělení. Nemám nic proti různorodosti, nicméně umělecká hodnota díla netkví podle mého v množství dílků, z kterých je poskládáno, ale jakým způsobem jsou tyto dílky složeny, aby výsledný obraz ve své celistvosti dával (pokud možno hlubší) smysl. (21.03.2017)

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)

Po skončení druhej svetovej vojny zostali jazvy, ktoré sa hojili veľmi ťažko. Všetko dobré, čo bolo pred vojnou, sa vo vojne rozpadlo a zničilo. Na troskách sveta sa musel začať budovať nový. A perspektíva v lepšiu budúcnosť bola v nedohľadne. Wajda natočil Popol a Diamant ako sociálnu štúdiu povojnového Poľska, kde ľudia bojujú za svoje životy, v područí ideálov niekoho iného. Svetlo hrá v tomto filme rovnakú úlohu ako tma. Dlhé tiene, ostré svetlo dopadajúce na mŕtve telá, človek v daždi, alebo za svitania, tvoria len drobnú zmesicu pôsobivých obrazov, ktoré film obsahuje. Vďaka nim a aj vďaka využitiu všetkých troch plánov a scénografie sa jedná o komplexnú, vizuálno pôsobivú sociálnu drámu, ktorá sa odohráva počas jednej noci v jednom bare a v jeho okolí. Máme možnosť vidieť rôzne postavičky, ktoré sa s koncom vojny vyrovnávajú po svojom. Buď ju prespia, alebo prepijú. Až na hlavného hrdinu Macieka, ktorý sa ako vrah a odboj počas plnenia úlohy zavraždiť tajomníka, zamiluje do barmanky. Nádeje a sny, túžba žiť normálny život je tu v ostrom kontraste s politicky vyhrotenou situáciu a skutkami, ktoré človek musí robiť, aby prežil, hoc len na malú chvíľu. Popol a Diamant je prvotriednou ukážkou vyspelosti Poľskej kinematografie, ktorých poetickosť a filmová zručnosť sa zapísala u tvorcov ako Wajda a Kieslowski do dejín svetového filmu. (19.12.2011)