Běsi

Co se týče zručnosti, jak při adaptaci předlohy, tak v divadelním herectví všech zůčastněných, jedná se o první filmovou ligu. Horší je to s myšlenkovým převedením díla, neboť Wajda se soustředil na mocenské intriky Štěpánova syna, Pierra, ukazuje neodvratné kolo roztáčeného osudu vedoucího k zločinu, a upozaďuje všechny jiné postavy, i Stavrogina a Lízu. Protikladem Pierra je Šatov, takže Wajda dramaticky rozehrává jak vzpouru v továrně, tak příjezd těhotné ženy. Nechává však v filmu tehdejší filosofii a tak postavy řeší v dialozích otázku Boha a la Vladimír Solovjov. Z Dostojevského existencialismu se však Wajdovým redukcionismem stává marxismus, ve kterém lidé jsou vpleteni do neúprosných zákonitostí dějin. Jakoby bylo z rozsáhlé fresky vyňato několik obrazů, které ač dokonale natočeny, steží vyjádří základní myšlenku díla. (16.01.2009)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)

Syrový a depresivní film z Ruska 70. let 19. století podle známého Dostojevského románu. Revolucionáři jsou pravdivě ukázáni jako nihilisté, jejichž vzpoura byla hlavně vzpourou proti Bohu (komunisté nás to ve škole učili jinak, neboť na ně do jisté míry navazovali a jejich teroristické praktiky převzal i Lenin a další revolucionáři). S tím souvisí i vzpoura proti jakémukoliv řádu, např. i proti manželství (tak mluví zpočátku manželka Šatova), a vlastně hlavním cílem je ničit. Lidský život pak ztrácí cenu (vražda Šatova). V tomto díle je také ukázána jako realita posedlost některých lidí zlým duchem (kníže Starogin a jeho obdivovatel Peter Verchovenskij), kteří pomocí aparátu revolučních struktur provádějí zvěrstva. Jinak jsem toho názoru, že po stránce umělecké film Andrzeje Wajdy nepřesahuje průměr. (04.05.2008)

Z každého záběru filmu čiší silná režisérská osobnost, která si dokáže dobře vybrat své herce a vysvětlit jim, co od nich požaduje. Za kameru, střih a zejména hudbu si film zaslouží absolutorium. Stejně tak délka je vzhledem k rozsahu literární předlohy plně odůvodnitelná. S Wajdou nemám ani ten nejmenší problém a o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají. Snad se režisér mohl trochu odpoutat od předlohy a učinit své hrdiny více civilními a přístupnými dnešním divákům. Problém totiž je v samotném románu, kde se Dostojevskij vypořádává s vlastními běsy své minulosti. Je to jednak intelektuálně trošku rozevláté a některé dialogy působí nevěrohodně a pateticky, ale především postava Petra je až moc záporná a i když odpovídá předloze, míře jeho cynické otevřenosti příliš nevěřím. Darebáci sami sebe většinou darebáky nenazývají. Celkový dojem: 75 %. (11.07.2008)

Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! (16.11.2007)