Běsi

Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. (31.08.2010)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)

Nejspíš si budu muset Dostojevského knihu přečíst. Film byl plný podivných figurek, které se většinou chovaly tragicky komicky a já vůbec nevím, jestli jsem se měl smát, nebo to brát vážně či co se tady po mně vlastně chce. Isabelle Hupertová a velmi dobrá kamera jsou jediné klady tohoto dost divného filmu. (15.11.2007)

Na základě skutečné historické události,která se odehrála v Rusku v letech 1870, natočil světoznámý polský režisér Andrzej WAJDA film, jehož podkladem byl román F.M. Dostojevského. Kdesi v Rusku skupina mladých revolucionářů, kteří si říkali "Nihilisté", chce svrhnout carský režim a změnit špatnou politickou a ekonomickou situaci v Rusku. Bohužel, si k tomu vybrali cestu násilí, ničení kulturních hodnot a vypálování měst a vesnic. Jelikož neměli v podstatě žádnou vizi, zvrhlo se vše na osobní ambice a pomsty zkrachovanců, kteří se neštítili ani vražd nevinných lidi v okruhu svých přátel. Film je bezvadně nafilmován, ovšem těžce psychologicky zaměřen a kdo nečetl Dostojevského, tak může být i zmaten. Ve filmu hraje 5 světových hvězd : Omar SHARIF, Jutta LAMPE, Isabelle HUPPERT, Bernard BLIER, Remi MARTIN aj. Nedávám 5 * jenom proto, že některé scény byly filmaři dost "odfláknuté". (Hořící město). (28.12.2008)

Co se týče zručnosti, jak při adaptaci předlohy, tak v divadelním herectví všech zůčastněných, jedná se o první filmovou ligu. Horší je to s myšlenkovým převedením díla, neboť Wajda se soustředil na mocenské intriky Štěpánova syna, Pierra, ukazuje neodvratné kolo roztáčeného osudu vedoucího k zločinu, a upozaďuje všechny jiné postavy, i Stavrogina a Lízu. Protikladem Pierra je Šatov, takže Wajda dramaticky rozehrává jak vzpouru v továrně, tak příjezd těhotné ženy. Nechává však v filmu tehdejší filosofii a tak postavy řeší v dialozích otázku Boha a la Vladimír Solovjov. Z Dostojevského existencialismu se však Wajdovým redukcionismem stává marxismus, ve kterém lidé jsou vpleteni do neúprosných zákonitostí dějin. Jakoby bylo z rozsáhlé fresky vyňato několik obrazů, které ač dokonale natočeny, steží vyjádří základní myšlenku díla. (16.01.2009)