Les Possédés
The Possessed
Besi
Obsahy(1)
Filmová adaptace nejdiskutovanějšího románu F. M. Dostojevského, který vyvolal pohoršení pro svůj kritický pohled na revoluční radikalismus. Wajda ztvárnil jen část předlohy, rekonstruoval pouze linii politické konspirace, aby demaskoval zhoubnost destruktivních revolučních aktivit nezralých, zakomplexovaných a mocichtivých jedinců. V poněkud akademicky pojatém snímku spočívá značná váha na dialozích a hereckém projevu především francouzských představitelů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
Z každého záběru filmu čiší silná režisérská osobnost, která si dokáže dobře vybrat své herce a vysvětlit jim, co od nich požaduje. Za kameru, střih a zejména hudbu si film zaslouží absolutorium. Stejně tak délka je vzhledem k rozsahu literární předlohy plně odůvodnitelná. S Wajdou nemám ani ten nejmenší problém a o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají. Snad se režisér mohl trochu odpoutat od předlohy a učinit své hrdiny více civilními a přístupnými dnešním divákům. Problém totiž je v samotném románu, kde se Dostojevskij vypořádává s vlastními běsy své minulosti. Je to jednak intelektuálně trošku rozevláté a některé dialogy působí nevěrohodně a pateticky, ale především postava Petra je až moc záporná a i když odpovídá předloze, míře jeho cynické otevřenosti příliš nevěřím. Darebáci sami sebe většinou darebáky nenazývají. Celkový dojem: 75 %. ()
Možná by byly jenom tři. Ale na začátku stál ten Pan Velký s těmi Velkými myšlenkami. Jeho citáty a vůbec postavy jsou právem klenotem literatury. Film se mi líbil - obzvlášť originální hudba a zvuky, herecké výkony také, scény a osvětlení, to všechno bylo zajímavé. Jen ta francoužština! Nádherný jazyk, ovšem nic, co by mělo doprovázet Dostojevského! ()
Upraveno v březnu 2022. Běsi v představě Andrzeje Wajdy jsou především reakcí na komunismus s lehčími karikaturními sklony ve výchozím prostředí a ideologii vítězné revoluce pracujícího lidu. Předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského byla satirou ruského idealistického boje, revolucionářského ohně a stavu víry v psychedelickém rozpoložení široké náruče ruské duše. Wajda si sice nechal Běsi upravit pro svou filmovou potřebu, ale hlavní atributy nechal zachovány: ztrátu víry a z ní vyplývající nihilismus na jedné straně a na té druhé překračování morálních hranic dobra a zla, idealistický nacionalismus, radikálnější filosoficko-sociální tendence jako šigalevismus, ideovou impotenci a křesťanskou víru jako jedinou, byť nejistou naději lidské sounáležitosti. Hlavní postavou filmového představení svébytné ruské psychedelie je Šatov (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz), mladík vzdorující své socialistické minulosti a nemorální nenávisti v radikalizaci revolučního zápalu. Vznešené hodnoty pravoslavné víry jsou jeho odpovědí k pozvednutí společnosti ze zla. Důležitými postavami jsou zdvořilý mladý aristokrat bez morálních zábran, fascinovaný temnotou duše a překračující hranice z potěšení i ze skryté touhy po trestu Nikolaj Stavrogin (zajímavý Lambert Wilson), a manipulativní a vychytralý nihilistický revolucionář, řídící se podle katechismu revolucionáře, jenž vybízí ke zvyšování zla a neštěstí pro rozšíření revolučního prostředí, Petr Verchovenskij (dobrý Jean-Philippe Écoffey). První ženskou postavou je Líza (příjemná Philippine Leroy-Beaulieu), vzdělaná gubernátorova dcera, rozechvěle okouzlená charismatickým Stavroginem, přesto se dokáže duševně osvobodit. K výraznějším postavám patří inženýr a stoupenec filosofického nihilismu, toho typu, který zastával i Ladislav Klíma, Kirillov (Laurent Malet), a Petrův otec a neškodný idealista, stojící nevědomky za rozkvětem zla a nihilismu, Štěpán Verchovenskij (sympatický Omar Sharif). Z dalších rolí: vystrašený a zmanipulovaný gubernátor (Bernard Blier), chromá, nešťastná choť Stavrogina Marie Lebjadkina (Jutta Lampe), její spekulující bratr (Wladimir Yordanoff), Šatovova navrátivší se žena Marie (Isabelle Huppert), autor extrémního řešení všeobecné rovnosti lidí Šigalov (Philippe Chambon), výraznější člen Petrovy revolucionářské bandy Virginskij (Jean-Quentin Châtelain), pianista z Petrovy bandy Ljamšin (Zbigniew Zamachowski), hostinská a porodní bába Virginská (Bożena Dykiel), nebo ten zlodějíček a vrah Feďka (Serge Spira). Převést Dostojevského literární výtvor Běsi do filmové podoby není snadný úkol, Wajda si předlohu poupravil a rozehrál psychedelický marast ruské duše v obdivuhodném, a přesto lehkém, nasazení. Pozoruhodný filmový zážitek s politickým rámcem. ()
Asi není možné dobře zfilmovat Dostojevského. Je to zvláštní. Existuje tolik vynikajících dramatizací (ty, co se hrají v Huse na provázku) a tak málo slušných zfilmování. Možná že je v mezích literárních konvencí žádoucí aby postavy diskutovaly o náboženství způsobem, jakým to dělá Dostojevský. Na prknech, která znamenají svět, je to únosné a ve filmu přehnané a nudné zároveň. Přijde mi, že Wajda se spíš pokusil dokumentářně vystihnout společnost, ve které se ten příběh odehrává. To se mu sice povedlo, ale u Dostojevského je prostředí to nejméně podstatné. Podstatný je myšlenkový vývoj postav - a ten na plátně působí nepřirozeně a svým způsobem směšně. Divní herci, nepřirozený scénář, příliš překroucené nebo neuměle vyjádřené myšlenky. Nic moc. ()
Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. ()
Reklama