Děti přírody

Jako jsou ovce vydány svému bolestnému osudu. Tak se na svou poslední životní cestu z islandského venkova, po rozloučení s milovaným psem, vydává i Geiri. Cestu nepochopení - rodina, omezení osobní svobody - domov důchodců a právě zde potkává svou starou známost, která má poslední životní cíl (spočinout v blízkosti svých rodičů), což je, jak se zdá úředně neuskutečnitelné. A tak poslední dobrodružství může začít... Bohužel, ve druhé polovině příběhu režisér příliš odkazuje na Wenderse a film se mi začal jevit křečovitě. A ač reálie Islandu jsou dechberoucí, a atmosféra ve spojení s Hilmarssonovou hudbou fungují velmi dobře. Odcházím od filmu bez emočního dopadu. Možná jsem na tento příběh stále příliš mladý a asi je na mě rovněž příliš duchovně laděný. Lepší tři. [Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií] (04.04.2015)

Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem. (17.09.2018)

Epický příběh dvou svérázných starých lidí, kteří se nechtějí smířit se svým v podstatě nesvéprávným životem v domově důchodců kdesi v Reykjavíku. V okamžiku útěku ponurou náladu střídá optimističtější, díky pocitu svobody a přesvědčením o základním lidském právu, že si každý může se svým životem dělat co chce. V druhé polovině film přechází z děje spíše už k magickým až fantaskním obrazům člověka v krajině, a právě ty mě svým způsobem dostaly nejvíce. (30.03.2008)

Kinematografia sa veľmi málo venuje starým ľuďom ako hlavným postavám (na rozdiel od detí)- zrejme preto, že ide o ekonomicky nedôležitú kategóriu, ktorá navyše ani veľmi nechodí do kina. Občas však vyletí nejaká tá lastovička, a niekedy sa jej podarí aj tak nádherný let ako dobrodružná cesta dvoch starčekov naprieč Islandom; magická road movie na miesta krásneho detstva. Podmanivá atmosféra pustej skalnatej krajiny, popretkávanej vodopádmi, bublajúcimi jazierkami a rôznymi odtienkami farieb, lemuje jednoduchý, no nevšedný príbeh okrem iného aj o tom, že na splnenie životných snov nie je nikdy neskoro. (22.07.2004)

LFŠ 2010 ... Film v sobě měl atmosféru i myšlenku která určitě stojí za řeč, ale na můj vkus byl až moc plný symbolů a dvojsmyslů. Konec všemu nasadil korunu a pokud k jeho pochopení musím shlédnout i Nebe nad Berlínem, považuju to za celkem výrazné mínus tohoto snímku. Z posledních pěti minut jsem nepochopil vůbec nic. (02.08.2010)