Andělé všehomíra

Před Bohem jsme si rovni, i když jsme nemocní. Jsme andělé. Andělé všehomíra______________Drásající dotek se zaryje tak hluboko, až jsem překvapena. Nečekaně silný zážitek, který ve mne rezonuje...každý z nás si jistě prožil chmurné chvíle, kdy je člověku těžko. Deprese na islandský způsob.Podivně tísnivá nálada navozená ihned zpočátku postupně během celého filmu graduje až do nevyhnutelného konce. Autentické herecké výkony. Obdivuji, do jaké míry se režisér dokázal vcítit do rozhárané duše. Andělé všehomíra je těžký film. Můžeme díky němu spatřit střepy smutku, zející hluboko v duši jednoho člověka a vidět v jejich odrazu i ten smutek vlastní. Tklivé momenty sem tam nenásilně přecházejí v momenty úsměvné, které jsem vítala tak trochu s úlevou...působily na mne jako maličké odlehčení P.S. Filmu dominuje úžasná hudba, která celý zážitek násobí. Hilmar Örn Hilmarsson dokázal složit hudbu, která s filmem doslova srůstá a dohromady tak vzniká obdivuhodná souhra obrazu a zvuku. (14.06.2010)

Velmi křehká je hranice mezi světem těch ještě „normálních“ a těch co se jim „točí v hlavě zeměkoule obráceně“. Stačí málo a ocitneme se ve světě podivných postaviček a ještě podivnějších názorů ...... „Za moje šílenství může NATO. Narodil jsem se v den, kdy naše země vstoupila do NATO. Každej rok protestujou komunisti proti mým narozeninám. Proto tvrdím, že vstupem do NATO ratifikovala vláda chaos v mé hlavě.“.... „Boha nezajímáme my, ani nikdo jiný. Je mrtvý, Nietzsche ho zabil. Jedinou větou. Řekl: Bůh je mrtev. A lidem bylo jasné, že to tak je.“ Nádherné a děsivé zároveň, krásná hudba. (25.09.2005)

Endogenní psychóza - tedy rozpad osobnosti je velký průser. Ať se jedná o pacienta, nebo o ty kteří s ním žijí. Rozpolcenost, vyhledávání samoty, halucinace, sebevražedné sklony - to vše se vcelku dobře podařilo ve filmu zachytit. Ovšem jinak mi film unikal, nedokázal mě zaujmout. Spíš jsem z jeho ponurosti byla otrávená a vůbec mě to nebavilo. (27.07.2014)

Tenhle film jsem viděla kdysi, cca před deseti lety, na dvojce, a pak se ho marně pokoušela najít (zapomněla jsem totiž název). Překvapilo mne, jak málo děje jsem si z něj pamatovala, ale ten pocit, který mám teď, je i po té době stejný, jako před lety. Velmi smutný film, který však nepostrádá ani komediální prvky (např. scéna, když si do ústavu pro hlavního hrdinu přijede kamarád, a řekne:"Jdu si pro toho génia." - Načež od stolu vstanou všichni, včetně chlapíka, který si myslí, že je Hitler.). Také se mi moc líbila legenda, vysvětlující, proč se dává talířek pod šálek. Doporučuju. (24.01.2012)

První setkání s Islandskou kinematografií dopadlo na výbornou. Andělé všehomíra jsou nakonec takoví jinačí, než jsem od nich očekával. Nádherná krajina, fantastická muzika, skvělé herecké výkony na úkon toho, že je to relativně malá země to dokáže potěšit. Oni se ve filmové a hudební branži dokáží podpořit a nakonec z toho vzniká kontraprodukce takového kalibru. Příběh samotný je prošpikován lehkým nezávazným humorem, který ulehčí řadu výborných scén, které jsem sledoval i několikrát za sebou. Možná má hodně na svědomí muzika, ale samotný příběh vyplívající z knihy také islandského spisovatele za to rozhodně stojí. --- Já skončím jako zubař v nějaký díře. Moje největší radost bude trhat tesáky politickým odpůrcům. (24.08.2007)