Farinelli
Farinelli
Režie:
Gérard CorbiauKamera:
Walther Vanden EndeHrají:
Stefano Dionisi, Enrico Lo Verso, Elsa Zylberstein, Caroline Cellier, Marianne Basler, Jacques Boudet, Pier Paolo Capponi, Delphine Zentout (více)Obsahy(1)
Božský hlas, za který zaplatil příliš krutou cenu... Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705–1782), patřil mezi nejobdivovanější operní zpěváky 18. století. Sopranista, vrcholný představitel stylu operního zpěvu bel canto, který díky svému zmrzačení (byl kastrát), zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho „božské“ umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních „rolí“. Souputníkem jednoho z nejslavnějších kastrátů, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence. Také Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. Stává se Farinelliho stále trýznivějším tajným snem. Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický „král tónů“. Zpěv kontratenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Małas-Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo). (Česká televize)
(více)Recenze (102)
Hodně mi to připomínalo film Libertin. Oba mají moc zajímavou zápletku, jsou historické a popisují život významného člověka své doby. Oba jsou napůl (no, možná i víc) vymyšlené. Oba využívají parádní kostýmy, herce atd. A oba jsou z nějakého podivného důvodu zdlouhavě nudné. Naopak další dvě díla - Vzpomínky Casanovy a Amadeus, které jedou podle stejné "šablony" volného vyprávění excentrického a nadčasového umělce, jsou zábavná a úžasná. Nevím, kde Libertin a Farinelli udělali chybu. Jednoduše jim chybí "jiskra". ()
Proč toho nenatočil Corbiau více? Jeho Král tančí je krásný film a Farinelli nepřináší o nic zajímavější pohled na výjimečnou a zvláštní osobnost. A je mi vcelku jedno, že si celý příběh pan režisér trochu poupravil a zvýšil tak dramatičnost celého příběhu. Navíc ten "finální" pocit setkání legend, ten pocit, kdy postavy vnímají nejen svou roli, ale i roli a význam ostatních (Farinelli jak prohlašuje, že právě Handelova hudba bude nesmrtelná, přestože je to jeho soupeř, ale současně jediný, kdo ho dokáže pochopit a vyrovnat se mu talentem...). Hlavní je, co si divák odnese, ten citový orgazmus z viděného a slyšeného... ()
Barokní Orfeus, pěvecký Mozart belcantovské dvorany slávy. Božský to Carlo, jemuž "byl dán do vínku" hlas tak ozdobný, tak vábný, který se svou vážeností pěveckých nebes dotýkal. Zlato v hrdle umocněné bratrovou řečí hudby. Zlato v hrdle, kterým laskal duševní vzdechy přítomných dam, alternován v milostných "dýcháncích" svým bratrem. Společnost rozplývající se nad chloubou nitra, nad spalující silou psychedelického objetí plného nejjemnějších hlasových vln. Žízeň po hlasu jako mocném fantomovi vyvolávajícím stavy umělecké rozkoše. Přípitek kýžené genialitě a kultu umělecké múzy. ()
Hudba, hudba a zase len hudba. Povinný výlet pre všetkých, ktorí okrem filmu žijú aj hudbou, rozumejú jej alebo sa o to snažia, skrátka ku nej majú hlbší vzťah. Ja mám k hudbe veľmi hlboký vzťah a i keď zostávam prostým poslucháčom (k jej teórii iba nesmelo a len tu a tam pričuchnem), dovolím si o sebe tvrdiť, že jej duši rozumiem dosť na to, aby som Farinelliho vyhlásil za jednu z najvyčerpávajúcejších metafór, aké vôbec mohli byť na túto tému natočené. A zároveň jednu z najstrhujúcejších. Krásny film plný vášne a bolesti! ()
Dva bratři ... zdánlivě nerozluční, když se dělí o všechno - včetně žen ... ale jeden z nich se po právu cítí jako oběť - třebaže to na první pohled tak nevypadá. Jeho příběh je vyzývavý, drzý, lehkovážný, hříšný - i zdrženlivý ... to když vypráví o bolesti, kterou nemůže vykoupit sebevětší úspěch na prknech, která prý znamenají svět. Dokáže vás oslovit i v případě, že zrovna dvakrát nemilujete operní zpěv - protože to není hudba, kdo je jeho hlavním hrdinou. P.S.: 1) Myslím, že žádný kůň není ďábel ... a nikdy nebyl. Pokud někdo zvládne JEHO úlohu, vždycky je to člověk - žádný jiný živý tvor na to nemá; 2) Snímek se inspiroval reálným osudem pěvce, který si říkal Farinelli. ()
Galerie (33)
Zajímavosti (3)
- Miranda Richardson mohla hrať Margareth Hunter a Armin Mueller-Stahl mohol stvárniť Georgea Handela. (classic)
- Farinelliho party, ktoré žiadny zo súčasných spevákov nie je schopný zaspievať, boli v tomto filme rozdelené medzi kontratenora D. L. Ragina a sopránistku Ewu Mallas-Godlewskú, zostrihané a potom počítačovo spracované, aby sa dosiahla jednotná farba hlasu. (Kristusazapad)
- Carlo Broschi přijal umělecké jméno Farinelli jako projev díků rodině Farinů, nazývané též Conratelli Farini. Tato rodina přejímala určitou formu sponzorství nad kastráty. Kastrace byla v Itálii zakázána v roce 1780, poslední kastrovaný zpěvák zemřel roku 1912. (Zdroj: Cinema) (Terva)
Reklama