Peníze

Posledné dva Bressonove filmy (tento a Denník vidieckeho farára), ktoré som videl, ma dokonalo otrávili. Dlho som bol z Peňazí dezorientovaný, pretože mi nešlo do hlavy, prečo je film na jednej strane plný hluchých záberov (ľudia prichádzajú a odchádzajú, otvárajú a zatvárajú dvere, idú alebo sa vezú a pod.) a na druhej strane chýbajú kľúčové momenty, ako keby sa stratili v strižni. Keď som konečne pochopil, že je to režisérov umelecký zámer, bolo jasné, ako dopadne moje hodnotenie. Síce som ho s mikrospánkami dopozeral, ale iba som sa utvrdil v tom, že filmy tohto typu vôbec nemusím vidieť. (10.11.2013)

Poslední film Roberta Bressona je v určitých ohledech velice podobný poslednímu filmu Andreje Tarkovského. Oba se v závěru své tvorby věnují vztahu člověka a majetku. Konkrétněji člověku, který je majetkem spoutaný. A ani jeden z nich nevidí z tohoto otroctví jednoduchý únik. Tarkovského hrdina se sice na konci filmu od majetku osvobozuje (spálí vlastní dům), avšak posléze je odvezen do blázince. A Bressonův (anti)hrdina? Ten si prostě nedá říct. To, co zpočátku vypadá jako poměrně běžný případ podvodu za účelem obohacení se (padělání peněz), se na konci snímku zvrhává do zrůdných rozměrů. Jestliže totiž v úvodu chápeme motivaci postav k jejich činům, poslední čin je v tváří v tvář odpovědi na otázku „Proč jste to udělal? - Pro peníze.“ naprosto absurdní. Čímž se dostáváme k velmi promyšlené kauzální struktuře snímku. Z malého zla postupně roste větší a větší, další a další lidé k němu přispívají se svými malými podvody, až je nakonec neudržitelné. Ostatně se zlými skutky je to podobné jako s těmi dobrými. Jejich síla je vždy v maličkostech, v každodennosti – jen málokdo má možnost udělat jedním skutkem obrovské dobro, či obrovské zlo, nicméně každý může konat dobré věci po troškách a pokud to dělá dlouhodobě, nemění jen sebe, ale i okolí k lepšímu. Proto také Bresson ve filmu využil kontrast první a poslední třetiny – zatímco v první třetině jsme svědky série několika podvodů od několika lidí (které vedou k obecné nespravedlnosti), v poslední je nám prezentována žena, která ve své každodenní, nenápadné a obyčejné pomoci druhým „zkrášluje svět“. (20.10.2016)

A celé to začalo jedním spratkem, co neuměl nic jiného, než utrácet a zadlužovat se…Režisér každopádně neukazuje prstem jenom na něj, ale na nečestnou společnost jako celek (i když si vybírá pouze její zástupce). Doplatí nato však (a ne jen penězi) pouze hrdý trouba, člověk z davu (který ale opravdu moc rozumu nepobral). A postupná přeměna ze slušného člověka na monstrum byla moc smutná…Nicméně, přece jenom bych to společné soužití směrem ke konci tak neprodlužoval a přistoupil k závěrečnému „aktu“ dřív (asi to mělo mít funkci většího šoku pro diváka, ale o ten se už přece postará zmiňovaná poslední část filmu sama o sobě). Viděl bych to tak na solidní 4*. (21.07.2014)

ocenenia : MFF Cannes 1983 - Najlepšia réžia (Robert Bresson) ◘◘◘◘ Neuveriteľná asketickosť formy.... strnulé gestá tváre, priamočiare pohyby, každý aj najbežnejší úkon konaný akoby bol niečím vznešeným, úplné odbúranie slovného balastu, totálny minimalizmus v prvkoch, ktorými sa objasňuje dej, veľká otvorenosť pri vysvetlovaní si motivácie konania postáv .... neuveriteľne chladný pohľad (tvorbu pocitov Bresson plne prenecháva na vnútro každého diváka) na spoločenský rozklad jedného človeka - človeka zlého, no aj dobrého, brutálneho, no aj ukrivdeného..... ešte pri 60. minúte som bol rozhodnutý pre 4*, nebudem sa snáď rúhať, ak poviem, že som sa aj nudil, a mierne obával z klasického záveru, v ktorom by za najväčšieho páchatela všetkého bola označená spoločnosť .... potom však prišli ďalšie minúty, a ja som bol nadšený.... napriek tomu, že množstvo, množstvo otázok ostalo otvorených, a ich odpovede snáď skryté medzi riadkami, čakajúc na odhalenie pri ďalších zhliadnutiach-precíteniach (22.11.2011)

Keď sa pozeráte na Bressonove filmy v poradí doby ich vzniku, tak si uvedomíte, že svet je čím ďalej materialistickejší a odcudzenejší a to aj napriek kritike spoločnosti v jeho filmoch z 50-tych a 60-tych rokov. Svet a atmosféra Peňazí je totiž tak bezútešná, ako boli akčné- americké kriminálky tej doby. Vo svete Kapsára by som možno žiť chcel, vo svete Yvona nie. Samozrejme je tento režisérsky pohľad umelecky skreslený, ale podľa vývoja civilizácie sa smerom naspäť k skutočným hodnotám neuberáme. Možno mi Bressonov minimalizmus vo farebnom ladení príliš nesedí a možno sa do nálady 80-tych rokov skutočne ani nehodí, myšlienky ale zostávajú stále silné. (24.06.2013)