Deník venkovského faráře

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Pěkně koncipované do takřka knižní recitace, která zdůrazňuje vnitřní pohnutky hlavní postavy a její rostoucí pochybnosti na úkor dramatické zápletky, ale tááááák nudné a jednotvárné, až to prostě hezké není. Mechanicky poskládané scény a jejich vyznění jsou uhrančivé a očistné leda tak pro zarytého křesťana, pro nás průměrné alkoholiky to je jenom nezáživná a minimalistická Bressonova onanie... (16.01.2018)

Denník je jeden z najtypickejších predstaviteľov minimalizmu, ale vďaka rozprávačovi v 1. osobe aspoň viete, čo mladý farár cíti a jeho nekonečné útrpné pohľady tak nepôsobia prázdno. Pripomína mi Jamesa Deana: je mladý, má podobný účes, nerozumie si s okolím a má problémy s otcom, aj keď s tým nebeským. Lenže je tu jeden výrazný rozdiel, on nemá silu rebelovať. Či už kvôli chorobe, alebo kvôli svojej náture. Podľa mňa nie je Denník nijako zvlášť nadčasový film, pretože ono filozofovanie nad náboženskými vecami už vyšlo z módy a nemá ani silu Bergmanovských filmov na podobné témy alebo Dreyerovho Slova, kde je ale divák pohltený hlavne príbehom. Na tento film treba mať absolútne čistú hlavu, pozerať ho bez vonkajších vplyvov, aby ste sa dokázali koncentrovať na ťažké monológy a dialógy a možno v ňom nájdete ono transcendentálno. Ja som ho zatiaľ nenašiel a myslím si, že farníci by mali veselšie výrazy v tvári ako náš hrdina, pokiaľ by nudu zaháňali viac užitočnou manuálnou prácou na fare, ako filozofovaním, ktoré nikam nevedie. Komentár č.3000 (18.06.2013)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)