Deník venkovského faráře

Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %. (04.11.2014)

Pro mě prozatím nejzajímavější, nejnetuctovější a nejpodnětnější Bressonův film. Samota, nedůvěra ostatních, žádný respekt, chatrné zdraví, neschopnost jednat s lidmi, nejistota ve vlastní víru…s tím vším se musí vyrovnávat mladý a nanejvýš sympatický hlavní hrdina v tomto snímku. Navíc výborný tah s jeho vnitřními monology, stejně tak se psaním deníku, což má za následek ještě větší propojení diváka s postavou. A přestože film rozhodně nikam nespěchá a vyžívá se v dlouhých záběrech, především na faráře, ve kterém probíhá vnitřní boj, takřka jsem se nenudil. Milé překvapení za silné 4*, možná má náš filmový vztah s Bressonem přece jenom nějakou šanci. (14.06.2013)

Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. (20.12.2005)

Flooyden to vystihol veľmi trefne a k jeho názoru sa pripájam. Tento "že vraj najobľúbenejší Tarkovského film" si právom zasluhuje pozornosť, hoci mňa až tak fatálne nezasiahol. Som však presvedčený, že tento film je ako víno a zreje vekom diváka - aspoň tak to vnímam ja:) Svojim "nedejom" to nie je práve film pre bežného konzumenta, ale svojou filozofickou rovinou, náboženskými presahmi a zároveň čírou ľudskosťou so všetkými slabosťami a strasťami, ktoré sú nám podávané cez postavu mladého farára, vytvára zvláštnu alchymickú zmes, pri ktorej som mal niekedy chuť prejsť si niektoré scény znova. S Tarkovským má Bresson podľa mňa spoločnú najmä "lyrickú kameru", ktorá je nádherná a smutná zároveň. Film, ktorý ostáva v pamäti a ktorý si chcem pozrieť o pár rokov (desaťročí?) znova...možno až potom mi dojde, že "all is grace". (24.05.2011)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)