Leviatan

Zvjagincevův stylisticky nejumírněnější film. Po Jeleně se zkrátka tvorba ruského velikána posunula jiným směrem - už nejde o okázalou poctu Tarkovskému jako ve Vyhoštění nebo vyprávění obrazem jako v Návratu, ale spíše klasicky snímaný konverzační (velko)film s prvky černého humoru, který vedle sebe staví intimní rozmluvy postav utopené ve vodce a epické výjevy drsné nehostinné krajiny zachycující nevyhnutelný proud času. To, co se odehrává mezi nimi, je metafora ruské společnosti, vykreslující bezbranného jedince v boji proti všemocnému mocenskému aparátu, tentokrát však (pro mě) nerozvedena do uspokojující všeobjímající, existenciální roviny. (09.07.2014)

Po nečekaným filmovým zážitku po dokoukání snímku Gruz 200 jsem si řekl, že by možná nebylo od věci znovu "zalovit" v ruských vodách. A zaujal mě právě Leviatan. Nejen proto, že jednu z hlavních rolí ztvárnil Alexej Serebrjakov, kterej si zahrál i v Gruz 200 kde si svoji roli zvrhlíka střihl fakt excelentně. I tady dokazuje, že je dobrej herec. Kamera je taky slušná a celkem se mi líbil i vizuál filmu. Obsahově mě to ale vůbec neoslovilo. Navíc ta přepálená stopáž. Na Leviatan jsem se hodně těšil ale nakonec je pro mě velkým zklamáním. Se zdejším hodnocením nesouhlasím. Za mě je to mnoho povyku pro nic. Ikdyž chápu, že divácky je asi přijatelnější než výše zmiňovaný Gruz 200. Řekl bych, že jde o průměrnej film, kterej mě ale až tak nechytl a na můj vkus je jeho délka ubíjející. Nedočkavě jsem sledoval hodiny kdy už bude konec. Proto se přikloním ke dvěma hvězdám. (04.11.2021)

(49th KVIFF) Proti Leviathanovi nemá jedinec žádnou páku. "Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš." V krásném přímořském prostředí severozápadního Ruska rozehrává Zvjagincev tragédii jedné rodiny a současně odhaluje nepěkný stav současné (nejen ruské) společnosti a církve. Leviatan možná člověku úplně nepohne srdcem, nenechá ho sedět v němém úžasu, ale scénář a režijní uchopení jsou tak perfekcionistické a cílevědomé, že to nejde neocenit. Některé festivalové pětihvězdy jsem dal spíš srdcem, v tomto případě je dávám spíš hlavou. Což však nijak nezpochybňuje jejich sílu. A aby nedošlo k omylu - některé sekvence Leviatana dokážou emoce vyždímat hravě. Pohled na majestátní moře, na vlny, tříštící se o rozeklané skály, do toho majestátní hudba, kdy si člověk uvědomí malost člověka a beznadějnost jeho boje s autoritou, to jsou momenty, které husí kůži vyvolají a rezonují i déle po projekci. (12.07.2014)

Famózní vyvrcholení zápletky. Bohatý muž si nebere servítky a bere to, co nepatří chudému, snad životem prokletému. Když už má prohráno vše, obrací se štěstěna na něho s úsměvem, už to vypadá na krásné vítězství, když v tom opět zasáhne znenadání blesk se všemi pohromami toho ruského mužika. Grandiózní vystupňovaný příběh. (10.10.2020)

Ak niekto môže byť nástupcom Tarkovského v zmysle lyriky, obrazu a schopnosti prinášať silné zážitky je to Zvjagincev. Má silný cit pre vykreslenie postáv a výpovede pomocou obrazu, kamery...všetkého. Leviatan je toho ďalším dôkazom. Silný film! Btw... keď som sa dávnejšie rozprával o tomto filme s jedným chlapíkom, ktorý žil v okolí Murmanska viac rokov povedal, že toto nie je film, toto je autentický "dokument a presná sonda do prostredia a ľudí. (30.10.2017)