Mládí

Nádherné obrazy, nádherná angličtina, zběsilé charaktery. Nekonala se na rozdíl od Velké nádhery nuda, ačkoliv tempo je p.o.m.a.l.é. Možná se budete cítit vznešeně. Caine je bůh, Paul Dano divnej, Weisz už není mladá, Roly Serrano přesnej, Miss Universe nahá (a její příchod do vody úchvatný). Klubovka na velké plátno. (28.10.2015)

O bilancování, stárnutí a vyrovnávání se s ním už několik filmů vzniklo. Mnohdy velmi dobrých. Další přemýšlivý kus přidává i italský režisér Paolo Sorrentino, který se tématem zabýval už ve své oscarové Velké nádheře. Jeden (režisér) připravuje film, který bude zřejmě tím posledním, druhý (hudební skladatel) nechce vyhovět přání významného posluchače a vracet se z důchodu. Znovu se setkávají v luxusním švýcarském hotelu, znovu si užívají léčebných kůr, znovu vzpomínají a řeší, co je zrovna trápí, a zda ještě vůbec něco stihnou. Režisér situace a myšlenky konfrontuje s mládím, které v lázních také nabírá sílu. Mládí tu vystupuje i jako stav ducha. Sorrentino potvrzuje, že má velmi dobrý cit pro obraz: poetické záběry střídají nápadité nečekané výjevy. Postavy se umějí zasmát sami sobě, jsou trefní i jadrní zároveň. Škoda několika pasáží, kdy jsme polopatičtí a nějakou myšlenku raději ještě zopakujeme, aby to bylo divákovi jasné. Škoda i občasné plochosti a intelektuálního podlézání. Herci jsou výborní, prostor pochopitelně mají hlavně legendy Caine a Keitel. Rachel Weisz bych neopustil, Paul Dano zvládá jen pošuky. (13.11.2015)

S odstupem hodin je to větší a větší tragédie. Vypadá to, že Sorrentino už se přehoupl přes vrchol a pohltil sám sebe. Mládí je vzletné žvatlání o ničem. Prázdné klišé repliky, které mi chvílemi zadělávaly na lobotomii a prázdný obsah zanechávající herce v trapných momentech. Nepochopím, proč člověk, kterému je přes čtyřicet, točí film o stáří a navíc se u toho snaží obsáhnout všeobjímající životní pravdu. Co mě snad ještě víc mrzí, že Sorrentino sebou stáhl Lucu Bigazziho a ten natočil něco, co se nápadně podobá alpským reklamám na bylinné bonbóny. Kamera mi opravdu trhala oči (rozdíl mezi krásnou filmovou kamerou a kýčovitým pseudonádherným odpadem je až nebezpečně malý), nemluvě o "hudebním videoklipu" anebo kompilaci Keitelových hereček. Ať okolo toho chodím z jakékoliv strany, nemůžu si odpustit znechucený úšklebek a pocit zrady v srdci. I ty Paolo. 4/10 (24.10.2015)

Po dlouhé a dlouhé době, jsem v kině dostal adekvátní kus kumštu proti dle mého názoru předražené vstupence. Samozřejmě Sorrentina znám, poslední jeho kousek byl dechberoucí a tak jsem šel do kina s pocitem zákazníka, který si jde koupit Bentleye a který neočekává, že bude zklamán. Nu, nebyl jsem. Po otravných reklamách na mne z plátna dýchl zase kus filmařského umění dokonale zpracovaného. Film to jsou obrazy, herci, kamera, hudba... Sorrentino s tím vším umí skvěle pracovat a nejen to. Co obraz to dechberoucí záběr, co tón hudby či zvolená píseň to kousek, který chcete mít doma... Po Velké nádheře jsem šel ihned do soundtracku a tady to nebude jinak! Navíc jak Michael, tak Harvey patří mezi mé dávné oblíbence, takže jsem byl nadšen snad ještě o maličko více. Mládí je filmem o stáří a o emocích v každém z nás. Emocích, které mají schopnost stáří oddálit a nepřipouštět si ho. Prostřednictvím několika postav rozehraje Sorrentino na pozadí čarokrásných Alp skutečný koncert, který se sleduje se zatajeným dechem. Vždy mne v kině otravovali všichni ti chrastící chroupači popcornů a srkači coly... Kupodivu, tento film proběhl za naprostého ticha. Celé dvě hodiny nikdo ani nezakašlal. Buď jsem měl kliku na oduševnělé diváctvo a nebo prostě film sám a tomu věřím spíš, donutil diváka XY dívat se na plátno a nešmátrat v papírovém kýblu... Tento dojem mi utvrdilo při konci filmu naprosté ticho při běžících titulkách... Z koho jsem byl paf byla skvostná Rachel Weisz, které bych těch 45 sakra nehádal... U filmu jsem si však uvědomil smutnou pravdu a i strach. Přes všechna ta líčidla jsem si hlavně u Caina uvědomil, že je už opravdu starý. Už je to moc dávno kdy bojoval v Africe proti Zulům, bránil u Arnheimu Příliš vzdálený most, nebo předčítal pohádky na dobrou noc králům z Nové Anglie v Pravidlech moštárny... Harvey je sice o pát let mladší, ale nikdo neví jak dlouho ještě tito skvělí herci nám budou hrát v takovýchto i jiných filmech... Stáří je mrcha a já moc oběma přeji aby byli co nejvíce a nejdéle YOUTH. Zatím se zaplaťpánbu zdá, že jsou. Dal bych pět i tak, ale dávám je tím spíše, že někteří zde komentující film asi nepochopili a tvrdě jej podhodnotili. * * * * * (25.10.2015)

jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi. (19.01.2016)