Pí

Darrena Aronofskyho mám rád a zde je jeho rukopis velice znát. Opět dokázal, že zvládá na výbornou převést na filmové plátno náladu a pocity hlavního hrdiny a opět s psycho hudbou Clinta Mansella podtrhnul zajímavost tohoto filmu, který pro mě nebyl nudným. Sean Gullette hraje přesvědčivě a černobílí obraz s vysokým kontrastem nabírá na atmosféře. Tento depresivní film plný zajímavých rozhovorů hodnotím 4 hvězdičky... (05.04.2008)

Hm, tak tohle Darren dost dobře nedal. Z celého filmu je jasně patrná snaha o naprosté získání diváka, což se mu sice daří, ale řekl bych že dost lacině (dlouhé záběry, monotématický - ano je úžasný - hudební doprovod). Samotný příběh je značně kostrbatý, u snímku podobného ražení však zaujme fakt, že je dost ukotven v realitě, alespoň co se týče zobrazovaných faktů. Na druhou stranu je třeba uznat, že si s ním Aronofsky pěkně pohrává, už samotný obraz dává jasně najevo, že tohle nebude snímek pro každého a stejně tak i ukazuje, že nebude jen tak tradiční. Tvůrci pracují se zajímavými motivy a řekl bych, že tohle se jim daří velmi dobře, můžeme tak (někdy) sledovat (nejspíš) mnohem lepší verzi Šifry mistra Leonarda. Díky za krátkou stopáž, v delší míře už by to bylo poměrně nestravitelné... [TOP 19/8 85%] (19.10.2006)

Filozoficky hluboké a Lynchovsky laděné depresárium, které je však o trochu (ale opravdu jen o trochu) více "dějovější" a stravitelnější než kusy pana Lynche. Je jen málo filmů, které mě svou myšlenkou tolik mluví z duše jako právě Aronofského PI. Naše odvěká touha hledat ve věcech, které nás tolik přesahují, řád a smysl + meze lidského poznání + kopa dalších věcí = to jsou jen některé z témat, jichž se tento zdařilý opus dotýká. Nemohu taky nezmínit geniální soundtrack - vždyť na kolika OST se sejdou takové perly electra jako Massive Attack, Aphex Twin, Orbital, Gus Gus, David Holmes a další? Shrnuto a podtrženo: Pokud máte rádi schizoidnější část tvorby Davida Lynche a vůbec filmy "těžšího kalibru", pak si PI nenechejte ujít. (10.06.2004)

Dooost divnej film, ale velice zábavnej. Aronofskyho režijní rukopis je tam extrémě znát (a to sem od něj viděl jen 2 filmy). Celý je to takový divný a to mám rád. Než tohle natočil určitě předtím přelouskal Foucaltovo kyvadlo od Umberta Eca. Sean Gullette super výkon a celej film je vlastně dost na něm, ale popral se s tím důstojně. Už se těším na dalšího Aronofskyho. (06.12.2005)

Hodně ambiciózní prvotina, která podle mě ne náhodou hodně připomíná první snímek Davida Lynche, Mazací hlavu. Osamělý mladý muž žijící v odosobnělém městě plném nástrah, které ho nechápe a které nemůže pochopit on. Aronofsky však svůj psychický horor staví na světě čísel, který je neprohlédnutelný pro obyčejného člověka, ale pro nadaného člověka představuje svůdnou leč smrtelnou past, která nakonec dohání mozek k šílenství. Nejvíc na mě zapůsobila postava Maxova mentora Sola. "Zadrž. Musíš se uklidnit. Přicházíš o rozum. Vydechni si. Poslouchej se. Spojuješ chybu mého počítače s jakýsimi náboženskými bláboly. Když budeš chtít ve světě najít číslo 216, najdeš ho kdekoliv. 216 kroků od rohu ulice k tvému bytu. 216 sekund strávené jízdou výtahem. Když se na něco upneš, přestaneš vnímat všechno ostatní a uvidíš to něco všude." Moc mi neseděla poslední "konspirativní" část filmu, která v mých očích předešlou temnou meditativní atmosféru hodně shodila. Vizuálně skutečně zajímavé. 70% (21.03.2007)