Pí

Pod relativně slušnou fasádou zachycující neurotické stavy geniálního matematika pátrajícího po ultimátním vzorci sjednocujícím náš svět se ve skutečnosti skrývá banální rozprávka, která těžko může uspokojit zkušeného scifistu, natožpak umělecky poučeného diváka. Tento film snad začne fungovat teprve tehdy, pokud odbouráte žánrové předpoklady a necháte na sebe působit sugestivní atmosféru filmu. Ale vzhledem k tomu, že Aronofsky tohoto dosáhl daleko lépe ve svém druhém snímku Requiem for a dream, zůstává Pi pouze neurčitým pokusem trčícím osamoceně někde mezi řádně nedotaženým filozofickým zamyšlením a psychedelickým tripem. (13.08.2007)

Pri Aronofskeho preslávenom 'Requiem For a Dream' som bol unesený precíznosťou a dokonalosťou akou dokáže zachytiť závislosť. Tá nemá ďaleko od istého druhu šialenosti a posadnutosti, ktorú si zobral na mušku vo svojej prvotine. A posadnutosť číslami a všetko, s čím sú čísla vo filme spojené, je určite ťažším orieškom. Lenže ani z rozlúsknutím takéhoto niečoho nemá Darren problém. K tomu mu svojim skromným výkonom nepochybne dopomohol aj Sean Gullette. Maličký problém bol len v samotnom základe príbehu, ktorý mohol viac nadchnúť. Určite na to mal. Vedľajšie, pomocné dejové vetvy, ktoré sa ponúkali, totiž zostali mierne nerozvinuté. A nebojte, nemusíte mať žiadny vzťah k číslam, aby sa vám film zapáčil. Ale po tomto znepokojivom snímku sa málokomu budú hry s číslami pozdávať viac ako predtým. 85%. (09.12.2007)

Konečne chápem prečo sú všetci z Aronofskeho mimo. Prvé čo musím povedať, že myšlienkovo tento film nie je ničím novátorský a deduško Pythagoras zo Samu mi to určite dosvedčí. Aronofsky tu dosť mystifikuje štýlom Da Vinciho kódu, čo mne osobne dosť vadí, ale túto maličkosť prevalcuje originalita formy a (zase to používam v súvislosti s Aronofskym) invenčnosť réžie. Trochu mi vadí zistenie, že "sypacie scény" sú robené presne v štýle neskoršieho Requiem, čo môže budiť dojem že sa pán režisér trochu vykráda. Nahradí to ale výborná kamera, strih a hlavne soundtrack, lebo také elektronické orgie som už dávno nepočul. Skutočne to ale Aronofsky odpálil až v Requiem for a dream. 8/10 (30.10.2005)

U toho filmu jsem těžce rozpolcen. Vlastně chválit se dá skoro všechno od hudby, kamery, s tím související atmosféry, závěru (jo mám na mysli vrtačku, ne nevyřčené pointy) a tak dále, jenže mě tenhle film z nějakého důvodu štval. Je tu takový ten archetyp matematika, taková ta šokantnost, z které ale vůbec nic nakonec nevyplyne, spousta matematických keců, které mají vyvolat dojem silné promyšlenosti (něco jako, když se ve Star Treku řekne, že "nestabilní singularita reaktoru vyvolala fluktuační dilataci v elektromotoru" s následnou explozí jak kráva). Teď jsem si teprve uvědomil, že jak Pí, tak Requiem, tak Fontána na mě působí úplně stejně. Po technické stránce jim nemůžu absolutně nic vyčíst, v tom jsou pravděpodobně dokonalé, jenomže tím obsahem jim nemůžu přijít na chuť, asi jsem někde trochu jinde, než tady Darren a ne že bych jeho filmy snad úplně nechápal a ani ne, že by mi jeho příběhy nic nedávaly, ale cítím z jeho tvorby snahu vytvořit cílenou alternativu, kterou jsou schopny přijmout poněkud širší davy, na čemž sice není asi vůbec nic špatného, ale z nějakého důvodu mi to úplně nesedí a působí to na mě alespoň v případě Darrena nesympaticky a sám nechápu proč...tenhle autor je pro mě zatím docela velkým otazníkem. (23.04.2008)

U Darrena je nádherná věc, že u každého jeho filmu je jasně vidět jeho rukopis. Π je na tom stejně. Pomalu se rozvíjející příběh, začátky docela v pohodě. V polovině filmu už začíná režisér tlačit na pilu a člověk již tuší, že jde všechno do háje. No a pak je tu samozřejmě, pro Darrena typický, dechberoucí konec, jenž nedá spát ještě dlouho. Prvotina vůbec nezklamala, černobílé schéma snímku dodává ještě větší dávku deprese a bezmoci... kamera zážitek pouze umocňuje. (20.01.2008)