Kamisama to iu tóri

Děcka, děcka, pojďme si zahrát hru o přežití. Něco takového od tohle filmu očekával, Miike je všeuměl a každý žánr bez problému zvládne a školní survival už tu jednou byl "Aku no kyōten" a povedl se. Takže sem pevně doufal, že tenhle film, bude na stejné bázi jen s panenkou Daruma, s tím rozdílem, že bude dávat těžší a těžší úkoly. Ale Miike mně historicky prvně naprosto zklamal, to v tělocvičně ještě ušlo, ale zbytek ? Ten vyzněl naprosto do prázdna, lacině a divně, céčkové efekty a absence pořádného násilí, na jaké sem u Miikeho zvyklý. Bych ještě zvládl, ale herci kteří nedali do postav žádné emoce a navíc ani se nikomu v podstatě nešlo fandit. Nudné úkoly a nudnější záporáci, to rozhodně nezachrání. Tyhle věci srážejí film, na úplné dno. Miike tohle už nikdy ne, ještě u žádného z tvých filmů, sem se necítil takhle zklamaný a naštvaný. Proto raději Pazuru. (17.06.2015)

Takashi Miike je prostě můj favorit z režisérského hlediska, protože vždycky dokonale vystihne formu. Asi se už moc opakuji... ale tohle je další krásná ukázka. Na první pohled je vidět, že snímek vychází z mangy, protože Miike tomu všechno přizpůsobil. Stylizování, ujetost příběhu, ujetost brutality. Je to jen část delšího příběhu, ale i tak se toho děje hodně. Jen mi to stylem i smyslem dost připomínalo "Gantz". (28.05.2015)

Japonská kinematografie dále pokračuje ve stírání rozdílů mezi kinem a televizí, takže i nový film proslulého Takašiho Miikeho je jen první díl filmového seriálu podle populární komiksové série. Což znamená, že po dvou hodinách divák místo rozuzlení dostane jen vlezlou vějičku na druhý díl. Snímek přináší vyšinuté hyperstylizované zrcadlo soudobé japonské společnosti a krize hodnot mladé generace, ale příznačně pro apatii a těkavou nesoustředěnost cílového publika co chvíli od nosných prvků uhýbá k fantasmagorickým taškařicím. (13.04.2015)

I přestože má Takaši Miike celkem pestrou filmografii tohle je zatím můj čtvrtej film co jsem od něho viděl. Zatím u mě jednoznačně vede Visitor Q(2001). Nejinak je tomu po shlédnutí tohoto filmu. Hned pár minut po začátku jsem si říkal, že je jasný kde seriál Hra na oliheň potažmo režisér a scénárista v jedné osobě Dong-hyeok Hwang čerpal inspiraci. Po dokoukání jsem se ze zdejších zajímavosti k filmu dozvěděl, že nejsem sám. Ikdyž sám režisér Hry na oliheň Dong-hyeok Hwang konspirace odmítl s tím, že pouze první hra ve filmu je podobná jeho show a že na konceptu pracoval už roky předtím, než v roce 2014 As The Gods Will vyšlo. Čert ví kde je pravda. Pro mě osobně je ale důležitější fakt, že jsem se u filmu bavil. Klasickej úlet, kterej dokážou vyprodukovat snad jenom japonci. 3/4 filmu zábava. Konec už je ale slabší. Hlavně jde o film, kterej nelze brát absolutně vážně. Pokud se divák dokáže odprostit od toho, že film nejede dle zajetých filmových stereotypů a dokáže tuhle japonskou taškařici alá Hra na oliheň brát s nadhledem pak je tu možnost, že se bude bavit tak jako já. Škoda té poslední čtvrtiny kdy už zábavnost začínala přecházet v nudu. (14.05.2023)

Dal bych i odpad, ale to by nebylo fér vůči opravdu laciným nekoukatelným snímkům. Japonci opět promlouvají skrze totální demenci, břečku blbostí a nudy, přeplácanosti a hovadin, ve snaze filozoficky oslovit diváka a donutit ho přemýšlet o významu jejich díla. S veškerým zapřením jsem se dovtípil, že nejspíše naráží na přetechnizovanost a znuděnost japonské mládeže. A co je komu do toho ??? (11.06.2015)