Transformers: Poslední rytíř

Pod taktovkou Michaela Baye se z Transformerů postupně vykrystalizoval výsostně atypický příspěvek do současné linie franšízových blockbusterů. Všechny ostatní filmy podle komiksů či hraček dbají na to, aby dospělým fandům nabízely podívanou, která sice v jádru je dětinská, ale celkovým zpracováním (od scénářů přes casting po styl propagace) má působit dospěle a vážně. Bay naopak servíruje přesný opak - ultra nevážné, otevřeně neuctivé a zhůvěřile přepálené spektákly plné afektu a kýče. Byť to vskutku z velké míry vychází z jeho nabubřelé, egomaiakální a machistické povahy, nejedná se o nějaké znesvěcení původní podoby franšízy, ale naopak věrné navázání na kořeny a připomenutí toho, co si už odkojenci původním seriálem nechtějí přiznat. Zatímco komiksárny přepsují dějiny novým restartem, který smaže všechny nedaekvátní aspekty dřívějších inkarnací, Bayformers jako by akcentovaly všechnu tu osmdesátkovou nezřízenost, zhovadilost i problematičnost, kterou už nerdi blaženě vymazali ze své paměti. Jenže takoví opravdu Transformeři dříve byli. Otázkou pak jen zůstává, jestli Bayovo uchopení, které všechny ty přežité neduhy akcentuje, představuje kontinuitu s vědomou podvratností, nebo je jen shodou okolností Bay prostě bytostně zosobňuje. ____ Hodně se mluví o tom, kterak nebohé herecké ikony a výrazní charakterní představitelé, jako zde Sir Anthony Hopkins, jsou nuceni se (za štědré honoráře) dehonestovat v transformeřích filmech, když se karikaturně pitvoří a pronáší absurdní monology. Krásně to zapadá do obrazu Baye coby znesvěcovatele všech hodnot, ale opět i to můžeme vidět jako součást tradice této franšízy. Na první animovaném celovečeráku se u mikrofonu vystřídali Eric Idle, Leonard Nimoy i Orson Welles, zatímco gigantičtí roboti tancovali na song Dare To Be Stupid od Weird Ala Yankovice a nejepičtější moment snímku podkreslovala cheesy vypalovačka The Touch od Stana Bushe. ___ Baye můžeme vidět coby mainstreamového Johna Waterse i hollywoodského Zdeňka Trošku - zvrhlého zbožňovatele konvenční sprostoty i konzumního obžerství, ale také samozvaného oslavovatele tradičních hodnot. Stejně jako u Trošky, také v Bayových dílech autority či vědci získávají podobu hystericky neschopných čertíků v krabičce, zatímco arogantní zemití hrdinové zdánlivě vše zachraňují, ale při tom jsou vyobrazení jako stejně směšné, agresivní a sociopatické figurky, které se k sobě navzájem chovají hnusně. Bayovy výtvory si spojujeme s výjevy nezřízené nesoudnosti, které ale stejně jako zbytek filmu jsou realizovány s až obsedantní řemeslnou dokonalostí. O to více překvapí, že hrubozrnnost a vulgárnost předchozích filmů se tentokrát nekoná, alespoň ne v tak okaté podobě. Zajisté to souvisí s tím, že poprvé scénář dohnal, ba dokonce předehnal samotného Baye. Díl od dílu jde série víc proti srsti a stává se křiklavější a absurdnější. Doposud si v tom Bay vystačil sám se svými vlastními libůstkami - ať už to jsou záběry na transformeří varlata, čutanec kolem auta do ksichtu vojáka či zlomyslná objektivizace Megan Fox v prvním filmu, která jedinou pozitivně profilovanou a aktivní postavu celé série úspěšně degraduje čistě tím, jak je snímaná kamerou a jak na ni reagují další figury. Tentokrát ale scénář konečně odhodil jakékoli okovy a přichází s fantasmagorickou transformeří alternativní historií, jež je natolik nádherně zhovadilá, že ani Bay už ji nemůže dále vulgarizovat. Film se díky scénáři odpoutává od tuctové světoběžnosti blockbusterů, kde kýžené ozvláštnění dění mají přinést fotogenické exotické lokace. Namísto pohybu prostorem se vydává proti proudu času, a to navíc bez okovů reality a kauzality. Zatímco "Avengers: Endgame" tento princip využili k usoplené sentimentální pietě, Transformeři se jak Monty Pythoni vydávají historii dehonestovat (Stanley Tucci coby vylitý Merlin náramně připomíná herecké kreace Johna Cleese). Paradoxně ale - soudě podle reakcí – jsou diváci sice ochotní oslavovat hrátky s historickými figurami a obdobími u Tarantina, bavit se u alternativních historií typu "Iron Sky" či i "Wonder Woman", ovšem od Baye a jeho filmů o obřích robotech financovaných hračkářským koncernem z nějakého důvodu neadekvátně požadují realističnost a váženost. ___ Pod Bayovou taktovkou vnikla ultimativní zvrhlá mocnina blockbusteru, dílo, které požírá samo sebe až do stádia výkalu. Jenže pátí Bayformers nejsou žádná rozbředlá sračka, ale lejno s bezchybnou strukturou, hutností a tvarem. Ano, je to přestřelené, nabubřelé, megalomanské a nesoudné, ale díky tomu a míře těchto esencí také dokonalé a nádherné. Pátí Transformeři představují nejsvobodnější a ve své podstatě také nejoriginálnější blockbuster nového tisíciletí, který eruptivně vyhřezl za mantinely korporátně vysoustružených produktů. Sice je něco pravdy na tom, že Michael Bay natáčí celou svou kariéru pořád jen variace jednoho a téhož mustru, ale právě na řemeslné úrovni zdejších scén vidíme, jak stále vrství své zkušenosti a současně se překonává novými výzvami. Hodně se mluví a píše o Bayově střihu a kamerových kompozicích, ale málo se vyzdvihuje, že navzdory ohromnému množství CGI vytváří převážnou část akce na place, díky čemuž mají jeho akční scény tak úžasný fyzický rozměr a enormní wow efekt. ___ Michael Bay vlastně je anti-Nolan. Zatímco tvůrce Počátku a Tenetu divákům nabízí intelektuální blockbustery, kde spektákl je současně smyslový i myšlenkový, Bay přináší ohromující bombastický overload řemeslně vycizelované a ambiciózně realizované stupidity, plytkosti, kýče a patosu. Pátí Transformeři pak zcela míjí diváckou racionalitu i hodnoty a míří rovnou do hlubin nevědomí k absolutnímu uspokojení potřeb s maximální zvrhlostí a obžerstvím. Bay nám servíruje ryzí blockbusterové bakchanálie. (09.11.2020) (méně) (více)