Whiplash

Můj děd, starý to notorik a promiskuita, býval za svých živých let taktéž jazzovým hudebníkem. Netuším sice, jestli kromě jiného klepal taky do bubnů, protože než jsem se stihl narodit, tak si zaklepal tak maximálně bačkorama, ale viděl jsem několik zachovalých starých fotografií, kde ve svých maskulinních dlaních pevně třímal raritní tenorový saxofon, kterého se dotýkal s grandiózní něžností, jakoby rozvážně poklepával na křehkou skořápku své rozmarné duše a pomalu prostupoval do vnitra melodicky tepajícího srdce. A zatímco nechal skrze mosazný nástroj naplno rozeznít své myšlenky, kterým dal formu podmanivých tónin, tak kolem něj rezonovala magická aura a asi čtyři spoře oděné děvky v korzetech s kozama tak velkýma, že musely mít vlastní gravitační pole. A to přitom děda vypadal jak ošklivej zoufalec, kterýho z prdele vysral Justin Bieber poté, co snědl zkaženej párek se swagem. Proto jsem se i já chtěl stát jazzovým hudebníkem, protože ženský s vámi chtěly šukat, i když jste byl odpudivý konglomerát genetických vad. Sbalit dneska babu na svoji soukromou sbírku jebáků je totiž docela fuška. Inu, jak vidíte, můj naivní dětský sen se mi nesplnil, protože jsem nebyl svými rodiči dostatečně podporován a taky jsem prachy na školu profetoval, proto jsem do jazzového světa drsných motivačních praktik nahlédl alespoň skrze tento napínavý, emocionální a nadprůměrně zahraný snímek. (10.01.2015)

Jedna hudební škola, dvě výrazné osobnosti. Oba jsou perfekcionisti a jeden tlačí druhého na hranu možností, za kterou existuje jen hluboký pád. Chvíli považujete toho prvního za nebezpečného manipulátora, který jen zneužívá svou moc, chvíli toho druhého za nestabilního kluka, kterému by měl někdo bubny sebrat, než skončí v blázinci. Jste si vědomi, že jeden druhého ničí, ani tak se ale neubráníte myšlence, zda se k sobě přece jen nějakým zvláštním způsobem nehodí. SPOILER Samotný konec se pak dá vyložit jako takový netradiční happyend pro obě postavy. Andrews dosahuje zapomenutelnost, Fletcher v něm objevuje svého Charlierho Parkera. A na tom, že se Andrew podobně jako Parker nejspíš nedožije ani 35 let a v blízké době ho čeká předávkování drogrami, selhání orgánů nebo mentální kolaps, vůbec nezáleží. (18.01.2016)

Hudbu miluju (i když jiný žánr), proto mám hudební filmy moc rád. Tohle bylo hodně silný a pro mě s hlubokým podtextem natočený drama. Drama o tenké hranici mezi šílenstvím a genialitou a o tom, že pochvala vašeho výkonu nikdy nepovede ke zvýšení vaší touhy se zlepšovat. ... J.K.Simmons podal jeden ze svých skvělých výkonů, ale já už vím hodně dlouho, že takhle skvěle hraje už dlouhá léta. Proto jsem mu toho plešouna ze srdce přál. ... A kloubouk dolů před režisérem. Tohle natočit v devětadvaceti letech ... (23.02.2015)

║Rozpočet $3,3milióna║Tržby USA $7,600,000║Tržby Celosvetovo $10,600,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA //počet predaných kusov ║ Tržby za predaj DVD v USA //počet predaných kusov ║ súboj nervov, teda slušne vypätá dráma na poli hudobnom, herecky slušný výkon hlavných aktérov, J.K. Simmons je veru veľký despota /80%/ (29.01.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)