Pestrobarvec petrklíčový

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 15 - Velká Británie. Prohlášení, že jde o cinefilní lahůdku bych zcela jistě podepsal. Film jsem viděl zcela náhodou na nějaké speciální projekci v Bio Oko, jež byla uvedena zástupcem distributora, jenž vtipně popsal celý proces uvedení tohoto snímku do českých kin. Naprosto chápu jeho uchvácení hudbou, její podmanivost mě zcela pohltila. Společně s hudbou musím zdůraznit kameru, zvuk a výtečný výkon Sidse Babett Knudsen. Jak jsem si přečetl, je to nejen filmová, ale i divadelní herečka, což je v některých scénách patrné. Pestrobarvec čelí údajně velké poptávce u provozovatelů kin, přispěla k tomu prohlášení kritiky, že jde o "Padesát odstínů šedi pro chytré", což může mít odvrácenou stranu mince - diváci dychtiví po nahotě, bičování a vosku mohou být zatraceně zklamaní. Pestrobarvec nabízí naopak smyslnou psychologickou studii a hru, jež mě přiměla k zamyšlení, že pokud to submisivní partner se svojí submisivitou přehání a zachází až do krajnosti, může velmi účinně toho dominantního znechutit až zničit, případně se může submisivita lehce proměnit v dominantnost. Tak mám za sebou zcela jistě nejumělečtější snímek v rámci Tour i v letošním roce vůbec. (15.04.2015)

Vizuální dokonalost, kde perfektní kamera (záběry na venkovní schodiště pokryté podzimním listím, hrátky s odrazy zrcadel) výborně doplňuje atmosféru bezčasí, kdy vůbec není jasné, kdy se film odehrává a může se jednat o stylizovanou první polovinu 20 století, ale stejně tak se může jednat o hru dvou hlavních protagonistek... Které jsou mimochodem perfektně zahrané a především Sidse Babett Knudsen dokáže jedním pohledem zahrát tolik odstínů nálady, že by za to zasloužila velebit minimálně tři dekády v kuse. Hrozně fajn je, že přestože se jedná o art, tak děj ubíhá a zároveň nezklouzne k melodramatu, ani zbytečně explicitním lesbickým scénám a když už je tam něco víc vidět (pokud pomineme takové zábavnosti, jako zavírání do dřevěné komody), tak je to natočeno decentně za pomocí originálních kamerových vyfikundací. Jednoduše je to fakt dobré drama s psychologickými prvky, film o jednom vztahu a představách o jeho pokračování a fungoval by úplně stejně i kdyby tam byli úplně jiné postavy, jen by asi nefungovala skvělá nadstavba v podobě brilantní atmosféry. PS: nevíte, co je to vifikundace? Pořiďte si plzeňsko-českej slovník! (09.03.2018)

[Febiofest 2015] Keď milenci začnú vypadávať zo svojich rolí a zväzujúcich rituálov... Strickland pokračuje vo svojej sérii (teraz už možno hovoriť o potenciálnej trilógii) filmov s dôrazom na audiovizualitu. Mávnutím motýlích krídel prenáša diváka do prízračného sveta žien, vyberá dva skvostné exempláre a rozpovedá ich príbeh, oscilujúci medzi čiernou komédiou a romantickou melodrámou. Z distingvovanej réžie priam sála britská kultivovanosť a cit pre mieru i detail. Strickland po celý čas drží erotický náboj na uzde a nenechá humor skĺznuť do trápnosti. Čo ma však prekvapilo omnoho väčšmi, bola žánrová príslušnosť snímky, nakoľko nielen režisérova predchádzajúca tvorba, no i diela podobného rázu (za všetky spomeňme Amer a L'étrange couleur belgického tandemu Hélène Cattet a Bruno Forzani) koketujú so škatuľkami hororu, ale The Duke of Burgundy je od úvodných po záverečné titulky "len" drámou o ťažkom období jedného lesbického vzťahu. Atypickosť tu mimo námetu vyviera zo zvláštneho fikčného sveta (občas mi skrsla v hlave myšlienka, či sa to celé neodohráva za múrmi rozľahlého prepychového sanatória, vyvolávajúceho zdanie absolútne voľnosti a slobody, ktorú si vzápätí začínajú ohraničovať samotné milenecké páry) a skúsenej práce so zvukom (zriedkavo používaná nediegetická hudba, ktorá obracia pozornosť k diegetickým prvkom špecifickej zvukomalebnosti filmu je menej podstatná ako to, že Strickland používa autentické nahrávky zvukov rôznych druhov hmyzu a motýľov s datovaním začínajúcim už v 70. rokoch). Rozprávanie je zarámované veľmi podivuhodne, no v záujme nevyzradenia brilantnej pointy o ňom radšej viac nepoviem. Ako spomína anicin, film zobrazuje čistú a esteticky uhrančivú krásu (čo sa týka titulkov, mimo spodného prádla sú v nich uvedené i všetky čeľade motýľov a chrobákov, ktoré sa vyskytujú vo filme), ale odhaľuje aj jej vnútornú krehkosť a podpovrchové napätie. Psychológia postáv i postoj k lesbickej komunite sú maximálne neobvyklé a ja priam túžim prečítať si nejakú antropologickú štúdiu, či aspoň rozsiahly analytický rozbor, na ktorý je The Duke of Burgundy ako stvorený. 85% (04.04.2015)

Nymphomaniac: An Art Film Edition - Lesbian Repackage Artovú produkciu mám rád, ale Duke of Burgundy išiel úplne, ale úplne mimo mňa. Neuznávam totiž pokiaľ je niečo „art“ len preto aby to bolo „art“, takzvaný nasilu artový film. Duke of Burgundy mi pripadal len ako taká zámerná masturbácia nad sebou samým s nasilu vloženou symbolikou a nútenou snahou presvedčiť diváka, že sleduje niečo silne intelektuálne. Nesleduje, pretože vo vnútri je ten film prázdny ako predmetná „human toilet“, ktorá hrá v druhej polovici filmu takmer tretiu hlavnú postavu. Celkovo mi príde tvorba Petra Stricklanda priveľmi vykalkulovaná a už u predošlého snímku Berberian Sound Studio som mal pocit, že sa až priveľmi okato snaží zaujať formálnym spracovaním (dlhé spomalené zábery na ovocie/zeleninu a pod.), ale pritom nemá veľmi čo povedať. U Duke of Burgundy sa dostavila úplne rovnaká skúsenosť – prázdna symbolika, prázdne zábery na postavy a film, ktorý sa hrá na art, ale vo výsledku absolútne nič nedotiahne. Záver namiesto toho, aby priniesol nejakú satisfakciu má len utvrdil v tom, že to celé bolo úplne o ničom. A ja už k ďalšiemu podobnému filmu od Stricklanda nemienim byť zhovievavý, aj keď to nízke hodnotenie mi je trochu ľúto udeliť, pretože kamera, hudba, herci, vizuál sa celkom snažia a oceňujem aj tú snahu o navodenie hypnotickej atmosféry, akurát v mojom prípade sa to všetko míňalo akémukoľvek účinku. Radšej si dám po ďalší krát Trierovú Nymfomanku ako túto jej "artovú verziu v lesbickom podaní". CELKOVO: 1,5* (3/10) (07.05.2015)

Na Pestrobarvec petrklíčový jsem se chtěl vydat v době premiéry do kina, neučinil jsem tak a věřím, že bych na film musel jít sám. Není to zrovna ten typ, jenž by jste každému doporučili. Ať už z hlediska obrazové tvořivosti, díky níž se skutečně jedná o umělecký film. Jmenuji například dokonale vytvořené zátiší, na kterém si autor musel dát opravdu práci. V celkové kompozici je to něco, co může někoho po chvíli nudit a jiné fascinovat. Relativně monotóně může taktéž vyznít vztah Cynthie s Evelyn, ačkoliv se nenápadným krůčky posouvá v něco jiného. Na to všechno jsem si potřeboval v průběhu sledování zvyknout a potom teprve jsem docenil kvality. Všechno tu souvisí se vším a je to posledního detailu promyšlené dráma ze staré školy v tom nejlepším slova smyslu. Jedině snad délka je možná až neúměrná vůči tempu jaké film má. Celkově dost zvláštní film, který se mě líbil, ale znovu bych si ho jen tak nepustil - připravil by jsem se o zážitek. (25.05.2015)