Šigacu monogatari

Je to typický japonský příběh, který staví spíše na náladě než na ději. Přesto je dobré vyčkat do konce, který předchozí děj sice nepřehodnotí spíše mu konečně vtiskne nějaký smysl. - Je duben. Nireno nastupuje do studia na Tokijské univerzitě. Uprostřed jara, tedy začátkem roku stojí Nireno nejen na počátku studia na vysoké škole, ale i na prahu dospělosti. Nireno cosi hledá snad jen své místo v životě. Její stav se podobá dubnovému počasí, které se nemůže rozhodnout, zda pršet či hřát. Jakoby bezúčelné potulování mladé Nireno začínáme chápat až ke konci. Radostná katarze ovládne oblohu, hlavní hrdinku a dokonce i diváka. - Zase jeden z oněch japonských příběhů o dospívání – kterým u nás doma říkáme stále častěji „murakamiovské“ (podle našeho oblíbeného japonského autora). Je to nenápadný, ale (z odstupu se mi zdá) stále více povedenější film. (31.03.2006)

Nenápadný film, který nemá ani 70 minut, vypráví celkem banální příběh o dívce, která se koncem 90. let v dubnu odstěhuje do Tokia, kde začíná studium na vysoké škole. Postupně, byť neohrabaně, se sblíží s několika lidmi. Její adaptace na nové prostředí nabízí několik vtipných epizodek, a v závěru filmu se nám odhalí důvod, proč si vybrala právě tuto školu. A pak film skončí dřív, než pořádně vůbec začne. Přesto, nebo možná právě proto, je to Iwaiův skrytý, mistrně zrežírovaný klenot. Film skvěle zobrazuje pocity nejistoty hlavní hrdinky, ale také okouzlení z nového místa. Je to poetická, éterická, sladká jízda, krásný sen, ze kterého se nechcete probudit; naopak si v něm budete chtít co nejdéle pohovět. I po třetím zhlédnutí jsem hltal každou hrdinčinu epizodku, v nichž si Iwai jemným humorem lehce střílí z Nireniny naivity a nervozity. Film je neuvěřitelně imerzivní; opravdu máte pocit, že je  zase rok 1998, jste v Tokiu a nastupujete na vysokou školu ale hlavně hmatatelně cítíte ten mix Nireniných emocí – mísí se v ní strach, nadšení, pochybnosti i úžas. Iwai je mistr kamery; každá scéna je uchvacujícím způsobem zarámována a doprovázena vynikající, líbeznou hudbou. I když epizoda v kině skončí spíše na humorné notě, připomíná, že Iwai umí pracovat i s daleko temnějšími postavami a dává vzpomenout například na film Picnic. I když nejde o Iwaiův nejzávažnější film a možná o snímek, který v jeho filmografii celkem zapadl, i tak se upřímně těším, až znovu nasednu do vlaku do Tokia a společně s Uzui Nireno prožiju tohle jarní dobrodružství, které mě vždy pohladí po duši a dá mi na chvíli zakusit ty kouzelné, krátké a pomíjivé momenty lidského života, než se člověk v nových životních etapách pořádně rozkouká a než všechno pořadně začne.🌂🌂 (27.08.2024)

Spomienka na študenstké časy, na príchod do miesta kde je všetko neznáme, nesmelé spoznávanie nových ľudí....a to natočené nenásilným, minimalistickým spôsobom plným dlhých záberov a piánkovej hudby. Náplňou filmu sú tie najvšednejšie činnosti a do poredia výraznejšie vystupuje iba romantická línia, ktorá je však taktiež veľmi minimalistická. Pravda je, že by to mohol byť začiatok ďalšieho srdervúceho filmu, no takto zostal nenápadným snímkom, na ktorý možno čoskoro zabudnete. Ale tá hodinka bola naozaj strašne príjemná. (7.8/10) (31.10.2008)

Nireno je uplne obycejna vesnicka divka, ktera se rozhodla zkusit stesti a dostat se na prestizni Tokyjskou univerzitu.. a ono to vyslo. Prvni tajna laska ze stredni skoly zapricinila dalekou cestu mimo domov a prvni kroky samostatneho 'dospelackeho' zivota. Hodinovy pribeh nataceny rucni kamerou s naprosto realnymi herci. Shunji Iwai ma svuj osobity styl a i kdyz byvaji prvni minuty jeho filmu mozna az neprijmne diky sve ohromne nefilmovosti, celistvy dojem je vzdycky uzasny a uplne 'jiny'. Ne lepsi ani horsi ale.. jiny, lehci, ..povznasejici. (25.03.2005)

Aprílový příběh pohladí na duši. Hokkaidó. Nádraží. Rodina, která se přišla rozloučit. Tokio. Padající lístky sakur. Prázdný byt. Auto s nábytkem. Dívka, která vsadila vše na jednu kartu a nastoupila do prvního ročníku vysoké školy daleko od domova. Knihkupectví. Město. Nové prostředí. Jiní (cizí) lidé. Hledání ... vlastně až na konci zjistíme čeho. Červený deštník. ■ Hodinový filmeček, natočený ruční kamerou, ve kterém je víc naznačeno, než dokončeno. Nic se tam pořádně neděje, je to extrémně pomalé, ale doporučuji :). ■ P.S. Filmu obsahuje úsměvnou ukázku toho, jak nedokáží Japonci vyslovovat slova končící na některé spoluhlásky a musí si pomáhat nejčastěji samohláskou "o": "Brado Pitto" :). Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=n53jVMIGRkY (06.08.2013)