Matka a syn

Jediný film, který si můžete pouštět s dvojnásobnou rychlostí, aniž by jste o něco přišli! /oprava, je jich víc, včetně několika Lynchů.../ Paradoxem je, že ač působí zdlouhavě, naštěstí je hrozně krátký. Mám pocit, že se tu někdo snažil napodobit staré ruské filozofické filmy jako Stalker, ale nějak si nevšiml, že mu chybí zásadní myšlenka. Budování atmosféry? Hodně chybé, protože celý film je jen o krátkodobém zachycení vztahu matky a syna, přičemž tento vztah není nijak rozvinut. Bolestně tento film postrádá myšlenku, nebo výraznější dějotvorný prvek. Tohle by byla určitě skvělá kniha, kde by se člověk dověděl o všech myšlenkových pochodech postav - tady je to zvárněno pouhým hleděním na projíždějící vlak. Velice smutné. (02.11.2007)

Pozerať Sokurova vyžaduje zrejme značnú trpezlivosť. V poslednom čase je to druhý film od neho, čo som videl a musím priznať, že sledovať ich neskoro v noci je aj značným utrpením. Matka a syn ma však zaujali výtvarnou stránkou, ktorá je azda bezkonkurenčná vo filmovom svete. Dlhé statické zábery na nádhernú krajinu sa vinú celým príbehom... Hm, príbehom... Tu príbeh vlastne neexistuje, sú to len čarovné obrazy prírody či matky so synom. Všetko ostatné sa odohráva v našom vnútri... (10.11.2007)

Po prvých piatich minútach som si hovoril, že ak bude film plynúť takýmto tempom, tak aj tá hodinka bude pre mňa veľa. Po ďalších piatich ma však film nečakane vtiahol do deja a mne to celé ubehlo clekom nečakane príjemne a rýchlo. Kamera a obraz je krásny, naplnený priam akoby bol namaľovaný temperovými fabami. Dokonca mi ani tak nevadila tá monotónnosť a statickosť kamery ako to, že to bolo celé premlčané. A aj keď dialógy matky a syna nemali nejaké vyššie rozmery, ich podstata sa mi vrývala po dožu a bolo celé krásne. Treba mať na to však správne rozpoloženie. 75%. (07.11.2007)

Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. (18.10.2007)

Tu ani nejde o, či pochopiť alebo nepochopiť, ale skôr o to, či precítiť alebo neprecítiť. Vyložiť si metafory Matky a syna si každý môže po sojom, Sokurov nám tu podľa všetkého necháva značne otvorené dvere. Ide ale možno najmä o to, či vás pri sledovaní filmu budú sprevádzať myšlienky na vlastnú matku, čo sa v mojom prípade rozhodne stalo. Niektorých ľudí milujeme tak, že by sme ich obrazne nosili na rukách, Sokurov to ale vzal vo svojom zrejme veľmi osobnom filme doslovne. Pokiaľ máte radi melancholické obrazy prírody, nie je čo riešiť. A pokiaľ máte dojem, že tu hrajú iba dvaja herci, tak si všimnite v 44. minúte osôbku prechádzajúcu v pravom hornom obraze. Keďže sa dokážem z balkóna pozerať na les a horu niekedy celé hodiny, tak v tomto prípade subjektívne o žiadnej nude hovoriť nemôžem... (30.06.2019)