Violet

Obrazově rozhodně zajímavé a nápadité, jako celek ale téměř nekoukatelné. Dialogů či nějakého děje je zde minimum a většinu filmu tvoří dlouhé statické záběry, které mohou připomenout snímky Michaela Hanekeho, postrádají ale jeho znepokojivost a promyšlenost, o absenci nějaké pointy nemluvě - pokud by někdo snad čekal, že se na jejich konci něco stane, mohl si předchozí čekání ušetřit, protože se samozřejmě nestane vůbec nic. Respektive pochopitelně pouze na povrchu, protože pod ním to zcela jistě vře a tichá voda břehy mele, jak známo - na film lze pohlížet jako na vizuální experiment, který se vydal za hranice celovečerního hraného filmu kamsi do vod experimentálního videoartu, který se snaží postihnout chaotický mikrosvět jednoho dospívajícího kluka, který zjevně trpí posttraumatickým stresem, s nímž by měl vyhledat odbornou pomoc. Své diváky si takový film jistě najít může - především v řadách trpělivých a citlivých lidí, kteří výstřední ráz tohoto snímku docení a nebudou po něm naopak vyžadovat něco, na co tento film nikdy neaspiroval - ale osobně jsem ho bohužel shledal nesnesitelně nudným. Ačkoli mi samotný námět nepřijde příliš originální - filmů o nepochopených teenagerech, kteří se ke své dospělosti probíjejí skrze nejrůznější trable a komplikace, existuje bambilion - určitý potenciál z tohoto filmu přesto cítím, většinou ale zůstalo jen u něj. Film na mě zkrátka působí dojmem, jako by někdo měl spoustu dobrých nápadů, ale nedokázal je dotáhnout do konce. Jsem skoro v pokušení napsat, že je to afektovaná pozérská filmařina, která chce jít strašně proti proudu, ale nakonec pouze nudí. Snad tomuto filmu nebudu příliš křivdit, ocením-li ho pouze 3 hvězdami. (01.02.2015)

Klasická CSFD a karlovarska demence se ve zdejším hodnoceni odráží, nikoliv skutečně kvality tohohle nekompromisniho a dumyslnyho debutu. Ten film je naprosto srozumitelný a svou strukturou jasně odrazi stav neproniknutelne hlavní postavy. A to vše skrze obraz a vymakanej sound design jak od Lucrecie Martel. Má to neskutecne prokomponovanou kameru, za kterou stal Nicolas Karakatsanis, kterej teď v Hollywoodu točí veliký věci. Ať uz jde o poslední osmiminutovy záběr, otviraci záběr jak od Rubena Ostlunda nebo nejlepší shot, kterej se odehrava na koncertě Deafheaven!!! Je to takový Paranoid Park jen na Bmx. Zdejší necitlivost a nepochopení je uz alarmující. Divácké naroky na ztotozneni s postavavou je úplně mimo. O tom ten film je proboha! Kdyz se s ním neztotožňi ani jeho máma! A nikdo mu nerozumí. Proč bys měl ty? (19.09.2014)

Syrově kruté belgické předměstí, jímž se proplétá příběh filmu i režisérova kamera, stejně rozostřená a pomalá jako život postav snímku. Po události, která změní život hlavního hrdiny, postupně vylézají na povrch drásavě hluboké, ale zároveň děsivě potlačované emoce celé této komunity. Objevuje se zde dilema, které řeší asi každý, kdo se dostane do kůže postav - jak se chovat k osobě, která si prožila toto trauma? Mluvit s ní o něm? Mlčet společně s ní? Vyhnout se všemu nepříjemnému a nejlépe i této osobě? Všechno plyne krutě pomalu, nikdo nic neříká, ale přesto si každý prožívá vypjaté chvíle. Snímek silně odráží syrovou reálnost této životní situace, i přes svou sympatickou nevtíravou absenci emočního vydírání a několik výborně promyšlených scén, mě ovšem nijak nedonutil proniknout do něj a sžít se s jeho postavami. (04.07.2014)

Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha. (23.02.2015)

Uz jsem asi vyrostla z toho, že dlouhé, nic neříkající záběry na lidi, na silnice, na rozostřené cosi mají ve filmu jakousi filosofickou hloubku. Ne nemají. Ani ty o utrpení pěkného pubertálního kluka, který byl asi jen tam kde být neměl. Škoda špatně zpracovaného námětu, kdy vůbec nedokážete pochopit jestli se hlavní hrdina trápí, nebo kdo je vlastně hlavní hrdina. Průser byl že po každých deseti minutàch temné nudy přišla nějaká dobrá minutová scéna, která děj někam popohnala, takže si člověk ani nemohl dovolit usnout. (04.07.2014)