Violet

Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic. (29.10.2020)

Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. (25.02.2015)

Obrazově rozhodně zajímavé a nápadité, jako celek ale téměř nekoukatelné. Dialogů či nějakého děje je zde minimum a většinu filmu tvoří dlouhé statické záběry, které mohou připomenout snímky Michaela Hanekeho, postrádají ale jeho znepokojivost a promyšlenost, o absenci nějaké pointy nemluvě - pokud by někdo snad čekal, že se na jejich konci něco stane, mohl si předchozí čekání ušetřit, protože se samozřejmě nestane vůbec nic. Respektive pochopitelně pouze na povrchu, protože pod ním to zcela jistě vře a tichá voda břehy mele, jak známo - na film lze pohlížet jako na vizuální experiment, který se vydal za hranice celovečerního hraného filmu kamsi do vod experimentálního videoartu, který se snaží postihnout chaotický mikrosvět jednoho dospívajícího kluka, který zjevně trpí posttraumatickým stresem, s nímž by měl vyhledat odbornou pomoc. Své diváky si takový film jistě najít může - především v řadách trpělivých a citlivých lidí, kteří výstřední ráz tohoto snímku docení a nebudou po něm naopak vyžadovat něco, na co tento film nikdy neaspiroval - ale osobně jsem ho bohužel shledal nesnesitelně nudným. Ačkoli mi samotný námět nepřijde příliš originální - filmů o nepochopených teenagerech, kteří se ke své dospělosti probíjejí skrze nejrůznější trable a komplikace, existuje bambilion - určitý potenciál z tohoto filmu přesto cítím, většinou ale zůstalo jen u něj. Film na mě zkrátka působí dojmem, jako by někdo měl spoustu dobrých nápadů, ale nedokázal je dotáhnout do konce. Jsem skoro v pokušení napsat, že je to afektovaná pozérská filmařina, která chce jít strašně proti proudu, ale nakonec pouze nudí. Snad tomuto filmu nebudu příliš křivdit, ocením-li ho pouze 3 hvězdami. (01.02.2015)

Uz jsem asi vyrostla z toho, že dlouhé, nic neříkající záběry na lidi, na silnice, na rozostřené cosi mají ve filmu jakousi filosofickou hloubku. Ne nemají. Ani ty o utrpení pěkného pubertálního kluka, který byl asi jen tam kde být neměl. Škoda špatně zpracovaného námětu, kdy vůbec nedokážete pochopit jestli se hlavní hrdina trápí, nebo kdo je vlastně hlavní hrdina. Průser byl že po každých deseti minutàch temné nudy přišla nějaká dobrá minutová scéna, která děj někam popohnala, takže si člověk ani nemohl dovolit usnout. (04.07.2014)

Klasická CSFD a karlovarska demence se ve zdejším hodnoceni odráží, nikoliv skutečně kvality tohohle nekompromisniho a dumyslnyho debutu. Ten film je naprosto srozumitelný a svou strukturou jasně odrazi stav neproniknutelne hlavní postavy. A to vše skrze obraz a vymakanej sound design jak od Lucrecie Martel. Má to neskutecne prokomponovanou kameru, za kterou stal Nicolas Karakatsanis, kterej teď v Hollywoodu točí veliký věci. Ať uz jde o poslední osmiminutovy záběr, otviraci záběr jak od Rubena Ostlunda nebo nejlepší shot, kterej se odehrava na koncertě Deafheaven!!! Je to takový Paranoid Park jen na Bmx. Zdejší necitlivost a nepochopení je uz alarmující. Divácké naroky na ztotozneni s postavavou je úplně mimo. O tom ten film je proboha! Kdyz se s ním neztotožňi ani jeho máma! A nikdo mu nerozumí. Proč bys měl ty? (19.09.2014)