Hrabě Monte Christo

Podle mě nejlepší zpracování knihy... Především kvůli nesprasenému závěru (sláva hurá), kdy konečně někdo nebyl přehnaně invenční, nevymýšlel žádné koko..., totiž koniny, ale přidržel se předlohy. Dantès konečně vypadal, jak jsem si ho kdysi v šerém dávnověku při čtení knihy představovala, což ani Caviezel ani Depardieu, při vší uctě k nim, nesplnili. A ačkoliv byly oproti předloze vypuštěny nějaké osoby (Valentina, druhá paní de Villefort, paní Danglarsová, Maxmilian Morrel) a tím samozřejmě i jejich osudy a tudíž některé linie knihy a některé postavy byly pro změnu sloučené do jedné (Danglars a Caderousse), stejně se někteří v záplavě osob nevyznali ani tak (viz diskuse), takže zřejmě udělali tvůrci dobře. A když už jsem projevila shovívavost při úpravách, které provedli v MGM s mým oblíbeným Quo vadis, při natáčení velkofilmu podle nepochybně kvalitnější předlohy Henryka Sienkiewicze, projevím ji i zde, protože také francouzským filmařům se adaptace přeslavného románu A. Dumase st. velmi povedla. (06.09.2012)

Nejlepší zpracování Dumasova románu, na kterém už čas zanechal stopy, ale pořád svěží dílko, Vynikající Jean Marais v titulní roli, ani zde se však tvůrci nevyvarovali chyb, když opomenuli postavu Danglarse, kterou spojili s postavou Vilforda, též Caderus je nejprve námořníkem na Faraonovi a až poté si koupí hospodu. (15.04.2014)

Monte Christů je jako mušketýrů. U tří nezůstalo a srovnávání je podobně problematické. Sošná krása Jeana Maraise je praporem, který tuto adaptaci drží už desítky let v přední linii. Myslím ale, že Jean Marais je jako Dantès skvělý nejen kvůli kráse. Vyzařuje z něj chlad, hrozba a určitá vnitřní strnulost, samota. Přes tělesné strádání se přenesl, ale věznění i jakýkoli druh omezování způsobí, že v člověku něco umře. V Dantèsovi některé citové polohy, z nichž už zbyly jen slabé záblesky. Jeho příběh je tragický ne jen kvůli ztracené lásce, ale kvůli zničení člověka, kterým byl. (27.02.2017)

Klasika, verze z prehistorie s Jeanem Maraisem, která je vzorovou klasikou, ale ikdyž jako děcko jsem to vedle těch Fantomasů a Mušketýrů bral jako francouzskou hitovku, tak dneska viděno mi to přijde jako divadelní herectví, které mi nesedne. Ta doba ve filmovém světě je dneska někde jinde. (14.07.2024)

Klasická adaptace klasického románu. Jsou filmy, kterým jejich stáří propůjčuje zvláštní nostalgické kouzlo, neboť patina doby, o které vypráví, je násobena patinou doby, ve které vznikly - a kdysi se mi zdálo, že "Hrabě Monte Christo" s Jeanem Maraisem v hlavní roli se mezi tyhle klenoty nezařadil ... že vyprávění je trochu zkratkovíté, zjednodušené a povrchní - jakoby ustrnulo v čase a ztratilo tak kontakt s progresivním jedenadvacátým stoletím. Nicméně teď znovu objevuji jeho starosvětskou poctivost a cit pro SPRAVEDLNOST, neboť pomsta (na rozdíl od knižní předlohy) není přemrštěná, ale zcela adekvátní ... a nesráží tak mé sympatie k Edmondu Dantèsovi jakožto neprávem vězněnému kapitánovi obchodní lodi Faraón. Krom toho poznenáhlu přibývá dní, kdy mě milé jedenadvacáté století silně irituje, neb se mi zdá, že naše "západní" civilizace to se svými pozoruhodnými, prý liberálními nápady silně přehání - a kope si tak vlastní hrob pozlacenou lopatou. Tudíž se ráda ohlížím do filmové minulosti za oněmi zromantizovanými a zidealizovanými časy, které ctili tradičnější pohled na lidské společenství - a kdy láska a čest a právo nebyla jen prázdná slova. (26.11.2012)