Ďáblova krása

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)

Priznám sa, že som Clairovskej verzii faustovskej legendy dával štyri hviezdičky s ťažkým srdcom. Na režisérovi, hercoch i ostatných je vidno, že film nerobili žiadni amatéri, ale na druhej strane sa mi zdá, že Clair sa pokúšal do filmu vložiť viac, než bolo únosné. Výsledkom bola istá roztrieštenosť až nezrozumiteľnosť a nevhodný záver. A tak, ako sa mi málo pozdávala režisérska koncepcia filmu, tak sa mi veľmi pozdávali herecké výkony, obzvlášť keď si uvedomíme 70 ročný odstup od vzniku filmu. A počítajú sa aj slabé štyri hviezdičky. (26.10.2018)

Nádherný souboj Simona s Philipem. Protiválečné a sociálně laděné filmy byly v té době v módě, ale málokdy si dovolily lehký podtón a nezaobíraly se Goethovou tvorbou. Clair si Fausta zpracoval po svém a podařilo se mu ho i zdařile vypointovat. Ani to však nestačilo k tomu, aby i na Philipa nepadl stít možného prokletí herců, kteří se byť jen dočasně stanou Faustem. Ďáblovu krásu přežil jen o devět let, Petr Čepek Lekci Faust jen o deset dní. (13.12.2012)

Variace na faustovské téma, sice volnější, ale stejně závažná a vypointovaná jako předloha. V příběhu na téma, staré jako lidstvo samo, o touze člověka po štěstí a moci nad svým osudem, proti sobě stojí Gérard Philipe a Michel Simon. První je krásný, křehký i démonický, druhý pak především démonický. Triky odpovídají době vzniku, a zároveň jasně dokazují, že k vytvoření působivého příběhu počítačů netřeba (a že ani technika x-té generace nezachrání film, který příběh postrádá). Dramatická linie je místy nevtíravě prosvětlena jemným humorem, který ovšem nijak nezlehčuje základní myšlenku, totiž že když jde o duši, jde o dost, a že ďábel není protivník, kterého je radno podceňovat. A Gérardovy oči v posledním záběru jasně vypovídají, že takový boj smysl má. (04.01.2012)

Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)