Ďáblova krása

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Tenhle film je podle mě sladkou prohrou. Je elegantní, s výbornou hudbou a kamerou, herci jsou okouzlující - ano, samozřejmě, v čele s Gérardem Philipem, ale ani ostatní nezapadnou. Herecky až ohromující je Gérard Philip a jeho stařecké pohyby v mladém těle, stejně jako starý, nemocný a unavený Michel Simon a jeho proměna ve vitálního chlapíka s ďábelskou jiskrou. Převyprávění faustovského příběhu je křišťálově jednoduché, ale proč ne, je to pohádka a takové můžou být i naivní. Jenomže je to příliš upovídané, příliš polopatistické. Navíc postava Fausta se hlavně ke konci, kterým vše graduje, ztrácí a hlavní hrdinkou se tak stává Markétka. Faust je v tomhle podání nehrdinská postava, která se nechá spíš Ďáblem vláčet, než by se mu výrazněji vzpouzela. /12. 9. 13./ (12.09.2013)

Variace na Fausta, v níž zůstává filozofický duch (problém zneužití vědy i peněz, vítězství lásky nad vším ostatním, rozpor mládí a zkušenosti etc.), podaný s klasickou clairovskou lehkostí, která dokáže pendlovat mezi zámeckou noblesou, cikánskými kočovníky i bohémskou hospodou (Gerard Philipe je tu nádherně villonovský). Druhý suverén filmu - Michel Simon - musel hodně dát Janu Werichovi, nevěřím, že jeho práci neznal (při sledování dabingu z konce 60. let mě jen mrzí, že ho místo Jiřího Brudera, slušného však, nedaboval Jan Pivec). (15.11.2010)

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

Veľmi príjemná klasická moralitka s dvoma francúzskymi legendárnymi hereckými elitami od legendárneho režiséra. Môžeme mu vyčítať príklon k širšiemu diváckemu vkusu, ale asi bol kedysi široký divácky vkus niekde inde, ako dnes. Clair však nehrá tak úplne priamočiaru hru, občas sa môžete strácať v tom, čo je sen, čo skutočnosť a čo sa reálne odohralo, alebo odohraje. Antagonista: Mephisto je samozrejme zaujímavejší, ako protagonista Faust a je zaujímavé, že práve ako Faust je Mephisto tým, kto ťahá film. Áno, postavy budú viackrát meniť svoju vizáž a tak môžeme Clairovu hru s divákom brať ako malý diabolský trik. SPOILER: Mephisto je ale tak trochu blbeček a trochu mám preto problém so záverom, kde práve vďaka tomu Faust víťazí a nakoniec vlastne urobil dobre, že tú zmluvu podpísal. (18.04.2015)