Děti ráje

Veľkolepá oslava romantizmu, ktorú sa oplatilo reštaurovať. Zaujímavý príbeh, zaujímaví herci, množstvo baletných a pantomimických vystúpení, dokonca aj český dabing z rodu tých vydarenejších. Tak potom prečo iba tri hviezdičky? Je to nenormálne dlhý film. U niektorých filmov ich dĺžku nevnímam, u tohto áno. Tak ako v hudbe neobľubujem operu a jazz, tak v divadle neobľubujem balet a pantomímu. Takže to, že v tomto príbehu sa nedalo vyhnúť pantomíme je vysvetlením, prečo nemôžem pre subjektívne dôvody dať viac hviezdičiek. (26.10.2018)

Skutečná solava divadelního umění z doby, kdy byl jeho svobodný duch nemilosrdně potlačován. Skvostná výprava, výtečný Barrault a hlavně éterická Arletty, která prozáří každou scénu. Škoda jen, že mezi okouzlujícími i smutnými scénami s neopakovatelnými Prevértovými dialogy jsou prodlevy, které dělají stopáž ejště delší, než ve skutečnosti je. Ve výsledku jde ale o dílo, před kterým je třeba smeknout klobouk. (21.05.2009)

Byl by z toho dobrý seriál. Obrovská stopáž přidává rozhodnutím postav na osudovosti, na druhou stranu stačí sto minut a mé znalosti jejich charakterů již nelze rozšířit. Marcel Carné je každopádně velice citlivý a uvědomělý autor, u něhož paralely divadla a filmu, pantomimy a divadla, herectví němého a mluveného a herectví a života bez opony, nelze brát lehkovážně. (01.04.2013)

I přes úžasný dabing pánů Cupáka a Brouska staršího (ten si s rolí Fréderica náramně vyhrál) a plejády dalších (Holý, Kubánková, Adamová, Řanda, Větrovec...) musím konstatovat, že Děti ráje jsou už vybublanou limonádou francouzských bulvárů a kabaretů. Milostné drama mezi dvěma herci a dvěma ženami je r o z t a h a n é do několika desetiletí, přičemž herci nezestárli ani o den, stopáž neopodstatňuje jednoduchý děj, i ta hudební a divadelní čísla by se vešla bez problémů do obligátní hodiny a půl. Pro mě zklamání, ačkoliv se jedná o jeden z nejstarších zachovalých dabingů mé filmotéky. (27.02.2016)

(1001) -"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!" (16.06.2015)