Vinyl

Martin Scorsese a Mick Jagger. Tyto dvě jména jsou ve svém odvětví kultury dosti zvučná a jejich díla jsou pro ona odvětví v obou případech jedny ze zlomových, které více či méně tvořily historii. A tyto dvě zvučná jména a osobnosti, které tyto jména nosí, se daly dohromady a vytvořily seriál, který v prvé řadě slouží jako pocta hudbě, což snadno proklamuje už název. Na začátku je nutné říct, že to opravdu není pro každého. Je to hlavně pro milovníky hudby v rozsahu od 50. do 70. let minulého století, kteří se v tomto rybníčku plném ryb v podobě menších či větších referencí, budou opravdu rochnit a s určitostí to ohodnotí, jako já, plným počtem. Pro neznalé to bude další 7-7,5/10 seriál, díky kterému najdou řadu skvělé hudby, ale to je asi tak vše. Ale jelikož já se řadím do skupiny, co ví a zná, tak jsem si to neskutečně užil. O Vinylu jsem věděl od jeho vydání, ale vždy jsem ho kvůli dalším titulům odkládal. A musím říct, že to bylo dobře, protože v té době jsem věděl o takových 70% méně než teď, takže bych si ho méně užil. Dva, na začátku již zmiňovaní, legendární pánové, díky kterým se o tomto projektu vůbec ví, se na tom podíleli menším či větším způsobem. Mick Jagger spíše přidal něco málo k nápadu a spíše dodával své nabyté zkušenosti z branže. To Scorseseho práce je vidět víc a ujal se postu, díky kterému ho známe. A to sice režie. Na stoličku si sedl sice pouze jednou, a to u úvodní epizody, ale zase nám dal materiál o délce bez osmi minut dvou hodin, což je na epizodu seriálu vskutku nezvyklé a nevšední. Ale chyba to rozhodně nebyla. A co všechno se do takové megalomanie vešlo? První je samozřejmě příběh, který nás zavede na půdu New Yorku na počátku 70. let, konkrétně do krachujícího hudebního vydavatelství, které každý zná, ale bohužel se k němu nikdo nehlásí. Druhotné je představení postav, často velmi různorodých, některé jsou divácky zajímavé svým charismatem, další cool chováním, najdou se i ti s peprnou minulostí, ale všechny mají dozajista společnou jednu věc a to je nátura, která jako další prvek vystihuje 70. léta. Mimo jiné se dostane i na zpodobnění známých tvářím, které více či méně utvářely tvář tehdejších hitparád, ale i umělecky vedených typů hudby či umění samotné (příkladem jest třeba Robert Plant a Bonzo z Led Zeppelin, či Alice Cooper a mnoho dalších). A to všechno je nám stříbrném podnose předneseno ve Scorseseho epizodě, která by se, stejně jako celý seriál, dal pospat jako Vlk z Wall Street, akorát ne na Wall Street a v jiném odvětví byznysu, plus se k sexu, drogám a dalším strastem a slastem těchto povolání, přidává i umění. A právě Scorseseho epizoda je výkop, na jehož sílu už pozdější režiséři bohužel nedosáhnou, ale stále to drží v nadprůměrných kolejích. Samozřejmě, že to má své slabiny, občas se ve větším časovém oblouku dala pozornost věcem, které příběh ani zúčastněné charaktery nikam neposunuly, někdy i dialogy jsou kapánek cheesy a nestabilní, ale to zase zachraňují herecké výkony. Těmto chybkám kraluje konec, který prostě uspokojení nepřinese, protože se u něj počítalo, že bude další série, což se bohužel nestalo, takže v podstatě žádná linka není pořádně uzavřena a když ano, tak takovým stylem, že ano, dalo by se to brát za uzavření, ale rozšíření by to potřebovalo jako koza drbání. Samotné ukončení seriálu po první sérii mě dost mrzí, i kdyby pro to mělo HBO dobrý důvod, tak pořád je zdrcující už z toho důvodu, že seriál na podobné téma prostě není a dlouho nebude. Tyto neduhy jsou ale zastíněny naprosto skvěle vybranou hudbou všech myslitelných žánru a podžánrů, která výborně vystihuje prezentovanou dobu, ale také vzpomíná na léta, které předcházely a o to víc vás potěší, když tu či tamtu skladbu poznáte. Závěrem zde zopakuji své mnohokrát řečené výroky. Pokud jste fanouškem hudby, tak je to povinnost, pokud nejste, tak se asi vyhněte, na konci by jste mohli plakat po ztraceném času. Středně slabších 9/10. (26.04.2019) (méně) (více)