Zimní spánek

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)

Totiž, Tři opice nebo Tenkrát v Anatolii jsou svrchované, uhrančivé majstrštyky. Tady si říkám, komu se to chtěl Ceylan pomstít. Motiv vyplňování plytkého, nadarmého života prázdnou slámou, trapnost i žalostnost nabubřelé a falšované sebedůležitosti vyhmátl a předvádí skvěle, ale jako by zapomněl, že konání a existence postavy smí být ubíjející, samotná podívaná ale ne.... nebo jsem na to byla strašně averzivně nenaladěná, zkusím to třeba po letech a uvidím. *~ (10.10.2014)

Ceylanův duchovní patron Čechov vyvřel na povrch Anatolie a výsledkem je zredukovaná magie plynoucího času a bohužel i oslabená síla filmového jazyka. V dílčích momentech podmanivě ospalé, zamrzlé a zemité, jindy ale jen příliš doslovné a zahleděné do vlastní mnohomluvnosti. U Čechova každé slovo váží, u Ceylana se občas slova prostě a jenom zbůhdarma sypou. I tam, kde film obstojí bez nich. (13.10.2014)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)