Obřad

Klasická sociálně-kritická sonda do života bohatého rodinného klanu (jehož hlavu skvěle ztvárnil Kei Sato) v poválečném Japonsku. Přes použitou retrospektivu je snímek přehledný a pozorný divák nebude mít potíže s orientací. Oshima se nesnaží skandálně rozkrývat minulost rodu, který za války v Mandžusku určitě nezůstal bez poskvrny, místo toho se zaměřuje na mladší generaci, která si hledá své místo v budoucnosti i cestu k minulosti. Přesto se nemohu zbavit pocitu samoúčelnosti určitých scén (mám pocit, že tohle se Oshimovi občas stává, může však jít o mé nepochopení), což do určité míry platí i pro poněkud teatrální vyvrcholení filmu. Velmi silné ***. Ps: Nemohl by někdo udělat něco s tím záhlavím? Duklak2 si patrně v popisu spletl snímky a nikoli, nejedná se o komedii, a to ani částečně... (22.07.2009)

Pro mě bohužel zdlouhavé podobně jako třeba Kwaidan - a to u přes zjevné inspirace cinema verité. Ten japonský patos to zde prostupuje bez možnosti nádechu nad hladinou. K plusům filmu je třeba přičíst překrásnou kameru a snad i autentické (čti pod kůží) zachycení některých (zavilých) rysů asijské (Japonské) národní povahy. Scéna "pějme píseň dokola" mi z paměti jen tak nevymizí-). (22.11.2015)

Aby bylo jasno, rozhodně nezpochybňuji, že "Obřad" je výborný film (co do své struktury, stylizace obrazů, hloubky svého tématu, kdy organicky provazuje soukromé s politickým), na mě však na té nejjednodušší rovině téměř vůbec nezafungoval. Dlouho mně to, co jsem sledoval bylo lhostejno, exotičnost tohohle snímku mě extrémně vyčerpávala (což je uznávám mea culpa, nikoliv nedostatek filmu). Nalomit můj nezájem dokázala až závěrečná půlhodinka (svatební obřad excelentní), a to je prostě málo na to, abych nešetřil hvězdičkami! ___ Asi to není moc dobrá aluze, ale v něčem mně "Obřad" připomněl Festen Thomase Vinterberga, kde taktéž rodinné setkání sehrálo roli katalyzátoru, probudilo staré křivdy a traumata a vyústilo v tragédii. 60% (04.01.2021)

Pěkná návštěva do japonské elity. Příběhem nás provází vnuk vládce rodiny. Starý muž je zatížen konvencemi, které tradice a rituály pochopitelně přinášejí.Potomci se snaží vymanit z kruhu absurdit a za cenu plnou citových zmatků, připravují novou cestu svým následovníkům. Za jeden pohled to stálo. Challenge tour 2015 (04.04.2015)

Pro Středoevropana jistě cenné i jako vhled do fungování japonské patriarchální rodiny, jinak skvělý geologický průzkum všech časových sedimentů v nitru jedné japonské osobnosti. Divák je konfrontován s veskrze osobně pojatým hledáním ztraceného času mužské postavy, jejíž retrospekce nás posouvají k cíli stejně jako shinkanseny a lodě na rovině přítomnosti. Je až dojemné sledovat pacientův diskurs - ano, pacientův, protože "vypravěčské" vzpomínání hlavního hrdiny na nás promlouvá stejně, jako pacient z psychoanalytického gauče - jenž se neustále točí kolem starých traumat, v hlubinách minulosti, stále znova pitvané a rozřezávané do nových segmentů a znova analyzované. Dojemné - vždy přesně v okamžiku, kdy zkoumá minulost, naší postavě uniká přítomnost. Pasivitu plodící paralýza minulostí je u hlavního hrdiny permanentní - je vždy nucen vyměnit uspokojení dnes za (v nejlepším případě) uspokojení nějakého problému v minulosti. (Příklad: Masuo má možnost získat objekt touhy Satsuko, namísto toho jde řešit závěť 10 let mrtvého otce; následně má možnost získat objekt své lásky Ritsuko, namísto toho řeší mrtvou matku.) (05.08.2015)