Motocyklové deníky

Tradiční road-movie okořeněná především neokoukaným prostředím Jižní Ameriky, netradičním hrdinou v popředí a sympatickým emocionálním vykreslením známého revolucionáře Che Guevary. A to prosím téměř nezatížené jakýmkoliv politickým poselstvím, za čímž si stojím navzdory některým komentářům okolních uživatelů. Herecky výborné duo se pomalým tempem rozjíždí skrze Argentinu, Chile, Peru, Kolumbii až do Venezuely a rytmus roste společně s horkem kontinentu a film se pomalu přetavuje z cestopisu až k jednoduchému, ale přesvědčivému zobrazení motivů, které klučinu studujícímu medicínu dohnali až do země zaslíbené doutníkům a líbezné hudbě… (26.08.2009)

U některých filmů nelze odmyslet, o čem jsou. A tohle je výprodej specificky latinoamerické rebelie na globální trh. Problém není v sociální citlivosti, ale v nepřenositelnosti podmínek, za jakých vznikla mesiášská legenda okolo Che Guevary. Tenhle film neodhaluje kořeny jejího vzniku, ale mytizuje je. (24.04.2006)

Tři holky sledují Motocyklové deníky, z toho dvě říkají, že se nudí a kdy se to rozjede. Ta třetí (já) se pořád ptá jestli to myslí vážně a "vždyť to není vůbec nudný" a nechybělo ani "on je tak krásnej". Film jsem ještě druhý den vstřebávala a přemýšlela jsem, jestli byl ten Che Guevara teda hodnej nebo ne. (13.08.2013)

Che Gueavarova road movie po Latinské Americe, plná krásných scenérií, chudoby a mladické bezstarostnosti. Na této cestě možná získal své přesvědčení, že nelze zavírat oči před sociálním útlakem a nezměrnou chudobou. P.S. Kdo o něm píše jako o Hitlerovi a uchvatiteli moci, zřejmě toho moc o jeho osobě neví. Howg! (19.02.2018)

Pozvánka do krajů, kde v řekách plavou delfíni, horskou trávu škubou bezhrbí velbloudi, Pacifik střídají pralesy a conquistadorskou minulost kypící velkoměsta, se neodmítá. Dvě hodiny ve společnosti Gaela García Bernala už vůbec ne. V Motocyklových denících jsem ani s pozorností nastartovanou na trojku nezaznamenala nějakou lacinou agitku a ani na vteřinu z nich na mě nedýchal nátlak, abych si místo Santaolallova (který je mým soundtrackovým favoritem už od Zkrocené hory) zasněného drnkání pobrukovala "aquí se queda la clara, la entranable transparencia, de tu querida presencia Comandante Che Guevara." A ne proto, že Ernesta tu ještě lidé neoslovují Che, ale Fusere. Ale možná jsem jenom naivní a blbá a jenom jsem se příliš nechala unést příběhem dvou životů, které měly na chvíli společnou cestu, možná jsem se příliš zasnila při myšlenkách na všechny muže ve svém životě, kteří měli a mají stejně jako Alberto a Ernesto v tom roce 1952 "neutuchající zápal, zasněnou povahu a lásku k cestování," možná jsem do lákavých mokřadů vzpomínek a uvědomění, jak jedna cesta může totálně změnit váš život a pohled na svět (stejně jako jeden film, když už jsme u toho) zabředla až po krk, možná jsem se příliš zadumala nad tím, jak univerzální jsou příběhy lidí "on the road" se všemi těmi překážkami, kalamitami, letmými osudovými setkáními a spolucestujícími, které v jednu chvíli objímáte na kýženém vrcholu a v druhé byste je s chutí z toho vrcholu skopli. Možná a možná ne. V tom je kouzlo filmů, které jsou zapáleně pozorujícími svědky, ne vševědoucí porotou. Při veškerém respektu k ostatním názorům mám za to, že o tomhle Motocyklové deníky jsou. A k těm propíraným necestovatelským pasážím... V kultuře, která prožívá šok a odpor při pouhém setkání se stářím, nemocí a utrpením, což ještě není nic ve srovnání s bouří, která vypukne, jakmile lidem naznačíte, že by možná nebylo od věci hnout zadkem a zkusit s tím něco dělat, mi připadá pokrytecké vysmívat se trpké latinskoamerické realitě, o níž běžný Evropan nemá šajna, a lidem, kteří se, když nic jiného, snažili a snaží. Bez ohledu na to, že v jistých případech se ten boj zvrhl v klasicky macešskou revoluci, požírající své vlastní děti. (27.08.2008)