V tichu

V týhle podobě si to umím představit jako knihu, dokument nebo polodokument. Ale jako drama je to disfunkční v podstatě ve všech ohledech, protože se nevypráví, ale jen černobile (metaforicky řečeno) zobrazuje, ikonizuje a pro hloupé i dovysvětluje skrze voiceovery. Koncipovat scénu tak, že na sebe dva Židé v koncentráku koukají a ve voiceroveru se líčí, jak se oba milují a chtějí přežít jen kvůli sobě, je podobný fail jako kdybyste šli do restaurace, objednali si pizzu a vrchnímu vysvětlovali, že si ji dáváte, protože ji máte rádi. Narative skill level: Captain Obvious. (10.07.2014)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)

Osudy slovenských židovských umelcov v oblasti hudby, ktorí si prešli koncentračným táborom. Veľmi zaujímavá téma vo formálne originálnom spracovaní na hranici hraného a dokumentárneho filmu. Klasické dialógy sa objavujú veľmi zriedkavo, nahrádzajú ich vnútorné monológy hlavných protagonistov a samozrejme, hudobné skladby a dobová atmosféra. Po krásnej mozaike trochu rozmarných epizodiek z hudobného i každodenného života atmosféra v prvej republiky tiesnivo hustne a v druhej polovici sa presunie do prostredia v koncentračnom tábore, kde sa kruté životné podmienky konfrontujú s pomerne depresívnou filozofiou nad životom. V tejto časti filmu to na mňa pôsobilo trochu zdĺhavo, aj keď chápem, že je potreba si aj tieto okamihy histórie stále pripomínať... a tento cieľ film splnil dokonale. Ako celok veľmi silné, zaujímavé a prínosné. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) (03.03.2018)